Chalífát Islámského státu po třech letech končí. Jeho dvě hlavní bašty, Mosul v Iráku a Rakka v Sýrii, stojí těsně před pádem.

Na scénu se Islámský stát uvedl sadismem kombinovaným s filmařskou zručností. Prokázal ji natáčením uřezávání hlav unesených novinářů a humanitárních pracovníků i videozáznamy masových vražd zajatých lokálních protivníků. V éře sociálních sítí tak na pomyslné globální džihádistické hitparádě vytlačil z prvního místa al-Káidu. Vedlo to k tomu, že se nyní většina islamistických atentátníků v západní civilizaci při spáchání svých zločinů přihlásí k partě Abú Bakra al-Bagdádího, nikoliv k pohrobkům Usámy bin Ládina.

Není od věci připomenout, v čem byl původně rozdíl mezi oběma skupinami: nejen v mediální zručnosti či snad v krutosti, nýbrž v dobyvatelské strategii. Islámský stát chtěl být, jak už název napovídá, státem či chalífátem. A to podle utopicky zromantizované, především ale bohapustě zradikalizované představy o říši, kterou ve své době založil prorok Mohamed.

Tento "ráj" se měl nejprve rozprostírat na pouštích západní Sýrie a východního Iráku, kde žijí sunnité, kteří se cítili být sektářsky sevřeni mezi režimem alavity Bašára Asada v Damašku a šíitským proíránským režimem v Bagdádu − a dalo se tedy očekávat, že vrahy přijmou jako své ochránce, jakkoliv se jim jejich krvelačné rituály nebudou líbit. Odtud se pak měl chalífát šířit nejprve směrem na Jeruzalém a samozřejmě na jih do svatých měst Mekky a Mediny v Saúdské Arábii, následně do každého koutu světa.

Al-Káida na to chtěla jít opačně. Chystala pokoření Západu i ostatních − a pak už rovnou globální chalífát.

Nynější, už dost bezvýznamný šéf al-Káidy Ajmán Zavahrí se patrně skrývá někde v horách na pákistánsko-afghánském pomezí. Vůdce Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí zase podle dostupných informací utekl z obklíčeného Mosulu, kde v roce 2014 chalífát vyhlásil, a skrývá se nejspíš v zapadlých pouštních vesnicích podél hranice Sýrie s Irákem. Oba žijí jistě dost podobně. Nepoužívají mobily a dopravují se bez ozbrojeného doprovodu, tedy pouze v jednoduchém, nenápadném, neobrněném autě s řidičem a dvěma tělesnými strážci.

Drony a odposlouchávací satelity, které monitorují obě oblasti, je tedy těžko mohou odhalit. I tak musí oba radikálové žít v neustálém střehu, velmi často v pohybu, prostě jako štvanci.

Ruské ozbrojené síly, operující v Sýrii, sice před několika dny oznámily, že al-Bagdádího zabily při bombardování, jenže irácké i americké úřady o tom pochybují. A ani Islámský stát smrt svého vůdce nepotvrdil.

Když skončila "hvězdná" éra al-Káidy, brzy se vyjasnilo, co bude následovat. Na scéně ji vystřídala jiná skupina.

Objeví se tedy zase nějaká nová parta, až se během několika týdnů či měsíců stane zlověstný černý prapor s bílým kruhem uprostřed minulostí? Nějaká skupina radikálních islamistů, která by kontrolovala alespoň omezené území?

Na tyto otázky nikdo nezná odpověď. Jisté je, že jiné, už existující teroristické organizace "černý prapor" těžko mohou na globální scéně převzít.

Palestinský Hamás v Gaze je ryze nacionalistické uskupení, chybí mu islamistický přesah. Libanonský šíitský Hizballáh, jenž si získal před lety sympatie i mezi sunnitskými extremisty bojem proti Izraeli, se nadlouho znemožnil bojem po boku klíčového sunnitobijce Bašára Asada v Sýrii. Egyptské Muslimské bratrstvo káhirský režim víceméně rozdrtil.

Dvě bojující strany v Libyi − misurátské milice se zázemím v Tripolisu a vojska generála Chalífy Haftara se zázemím v Benghází − mají plné ruce práce se vzájemnou válkou.

Jisté jsou jen dvě věci. Zaprvé, že zbývající miliony sunnitských Arabů v Sýrii − jimž se málokdo vlastně může divit, že Islámský stát považovali za ochranu před sektářskou hrozbou valící se na ně z Damašku a Bagdádu − zase čeká fatální nejistota. Mnozí prostě uprchnou a bude jen pokračovat příběh, který se začal odvíjet po povstání z roku 2011, kdy Syřané − a to nejen sunnité − vyšli do ulic, aby dali najevo nespokojenost s totalitním asadovským režimem. Po potlačení povstání a vypuknutí následné sektářské války se asi devět milionů obyvatel, tedy skoro polovina Syřanů, dalo na útěk. Až pěti milionům se podařilo dostat ze země.

Zadruhé, válka porážkou Islámského státu, alespoň v Sýrii, neskončí. Je jasné, jak hloupé bylo uvěřit hlasům ze světa, které se zaklínaly tím, že lze tažení proti al-Bagdádího hrdlořezům oddělit od války v Sýrii. Nejde jen o Rusy, kteří tímto argumentem kamuflovali svůj cíl udržet u moci Bašára Asada, a tak i zachovat v provozu svoje vojenské základny na syrském středomořském pobřeží.

Ilustrací mohou být rovněž akce Američanů, kteří oficiálně své angažmá vysvětlovali bojem proti Islámskému státu. Během posledního měsíce zasypali bombami prorežimní, Íránem vyzbrojené síly na jihovýchodě země a sestřelili asadovskou stíhačku i dva íránské drony.

Což je samozřejmě dané i tím, jak se území pod kontrolou Islámského státu scvrkává, a tak různé proti němu bojující skupiny na sebe začínají více narážet.

Američanům, stejně jako některým jejich sunnitským spojencům financujícím svoje skupiny v syrském terénu, jde ale hlavně o to, aby na Blízkém východě nevznikl pověstný šíitský oblouk − tedy pásmo území pod kontrolou Íránu, vedoucí od jeho hranic přes Irák a Sýrii až po jižní Libanon, kde vládne Hizballáh. Proto se teď tolik bojů vede o Dajr az-Zaur, kdysi převážně kurdské, především ale největší město ve východní Sýrii. Býval to naprosto nevýznamný bod na mapě, dnes se proměnil v předpolí střetu mezi íransko-ruskou a saúdskoarabsko-americkou stranou.

Generál Joseph F. Dunford, šéf sboru náčelníků štábů amerických ozbrojených sil, minulý týden nastínil pro list Washington Post, co bude dál. "Rakka je taktická. Mosul je taktický," podotkl a dodal: "Nepodléhejme dojmu, že úspěchem v obou městech ukončíme boje. Měli bychom se všichni spíš připravit na to, že to potrvá ještě dlouho," dodal, aniž by vysvětlil, jestli si pod slovem "to" představuje i přímý střet s Rusy, pokud by se situace dostala tak daleko.