Vydání překladu románové prvotiny Jaroslava Kalfaře nazvané Kosmonaut z Čech provázejí titulky o nové hvězdě či literární senzaci. Mediální podpora nemusí v tomto případě vymýšlet neokoukané triky, protože má na čem stavět: Kalfař odešel do USA v patnácti letech a po třináctiletém pobytu anglicky sepsal a ve velkém nakladatelství vydal román, který se dočkal recenzí v řadě prestižních novin a časopisů.

Uvedení českého překladu na trh tedy může pracovat s oblíbeným půdorysem Strakonického dudáka − prosadil se ve světě, tak to jsme zvědavi, co na to řekneme my doma.

Základní otázka může znít: Nabízí Kosmonaut z Čech kuriozitu, která je pozoruhodná spíše autorským osudem v duchu pohádky o Popelce, nebo jde o román, který bychom si měli začlenit mezi důležitá díla, k nimž bude dobré vracet se i po letech? Tak půl na půl.

Román je žánrovou směsicí. Jednu složku tvoří tradiční sci-fi téma cesty k záhadnému vesmírnému předmětu, která se ukáže být i cestou za poznáním sebe sama. Tyto suroviny dodaly známé firmy Stanisław Lem či Arthur C. Clarke.

Druhou složkou je milostný příběh o erozi lásky, která se změní v boj o moc a prosazování sebe na úkor druhého. Složku třetí představuje společensko-historické téma roku 1989 jako přeryvu, který zde má negativní podobu, protože vypravěčův otec pracoval u StB a jeho oběti cítí potřebu vyrovnat si účty i na dítěti.

A čtvrtou složkou je vděčný princip alternativní historie, podle něhož Jan Hus v Kostnici vůbec nezemřel a prvním českým kosmonautem nebyl nějaký Vladimír Remek, ale až románový vypravěč Jakub Procházka.

Tuto bizarní směs drží autor poměrně zkušeně na uzdě a jednotlivé žánrové podoby střídá jako v hokeji: vždy, když hrozí, že téma se otevře do hloubky vyžadující "nudné" analytické zpytování, přijde střih a na plochu nastoupí nová složka příběhu. Román se tudíž velice dobře čte, pokud čtenáři nevadí, že vše je servírováno obezřetně, aby se i línější mysl nepřehltila.

Dějové napětí vytváří vypravěč, který má ve vesmírné lodi kdesi u Venuše dost času na vzpomínání. Tyto návraty do rodinné i osobní minulosti pečlivě chronologicky dávkuje, aniž by to nejpodstatnější naznačil aspoň na úvod, a čtenář tak získal prostor odhadnout, kam se román může vyvíjet dál.

Příběh díky sci-fi rovině není tak úplně z našeho světa, a proto nejsme ani my schopni vytvářet si vlastní scénáře a předvídat, co a jak bude následovat. Někomu může připadat, že je za ručičku veden až příliš silně.

Kniha

Jaroslav Kalfař
Kosmonaut z Čech
2017, Nakladatelství Plus, přeložila Veronika Volhejnová, 320 stran, 299 korun

Nejvděčnější na Kosmonautovi z Čech je právě groteskní skloubení jednotlivých složek. Kalfař dokázal čtenáři poskládat na cestu románem řadu vibrujících či pikantních nápadů. Některé působí jak z hájemství seriálu Červený trpaslík, jiné spíš z Městečka Twin Peaks.

Dědečkův popel, vržený do vesmíru z krabice od kubánských doutníků, či okšírovaná mumie psa Lajky, která prolétne kolem kosmonautova okénka, zahřejí na duši. Kdyby se román nestylizoval jinak než jako hravé a tak trochu dryáčnické popkulturní dílo, neměl by chybu. On ji ale má. Nemůže za ni překlad, který je svižný a nápaditý. Na vině není ani fakt, že pro českého čtenáře jsou některé vysvětlované reálie samozřejmostí.

Román působí sterilně jako kosmická strava − z výtečných ingrediencí vznikla unifikovaná pasta v tubě. Vše je promyšleno, vycizelováno, ale stvořeno jaksi strojově a vykalkulovaně − takhle to zabere a bude se to líbit. Chybí tu schopnost se vypravěčsky odvázat a naslouchat imaginaci bez ohledu na efekt.

Syrové nápady jsou rozsáhlým románovým tokem ohlazeny, drsné a vyhrocené útesy pokrývá hřejivé bahýnko. A konec působí jak ze špatného kurzu tvůrčího psaní. Opět naskočí Červený trpaslík: jako by román napsali Kryton s Kocourem ("Vypadám u toho dobře?"), zatímco Lister s Rimmerem byli drženi v izolaci.