Sting je basista i zpěvák, statný muž s vlasy plavými jak Malý princ. Hudební samouk, jenž ovládl hitparády s jaz­zovými skladbami. Náročným posluchačům podstrčil popové refrény a davům hrál na loutnu alžbětinskou hudbu.

Sting byl ale také pracovitý chudý kluk, který doma neměl jedinou knihu a o to hrději dnes cituje spisovatele Alberta Camuse nebo hrává šachy s Garrim Kasparovem. Muzikou prý odjakživa vyjadřoval to, co neuměl říct jinak. "Uzavřete dohodu s ďáblem: lidi vám tleskají za to, že odhalujete své nejniternější myšlenky," říká po bezmála čtyřiceti letech skládání písní.

Dnes se pětašedesátiletý Angličan vrací do Prahy, kde vystoupí pod širým nebem na festivalu Metronome. Děje se tak ve správnou chvíli, po dekádě tvůrčích nesnází.

"Jednoho dne vás přestanou napadat písně. Civíte na prázdný list. Z týdnů se stávají měsíce, z měsíců roky," vysvětloval vloni, proč trvalo třináct let, než vydal novou rockovou desku. Proč se musel vrátit až do rodného města, aby mohl dál.

"Chci žít jinde, dobrodružně," zvolal před půlstoletím a ke dveřím položil lahev mléka. Je sedm hodin ráno, malé město na severovýchodě Anglie. Mlékař a jeho syn obrážejí kostel, banku, poštu, kam chodí pro sociální dávky. Stojí v dlážděné ulici s nízkými domy − a hledí k obzoru na obří rozestavěnou loď.

Z loděnice, srdce místního průmyslu, zakvílí siréna. K řece se hrnou stovky mužů v montérkách, čepicích a holínkách. Jako mravenci začnou šplhat po kostře lodního leviatana a jeřáby připomínají "pravěké nestvůry, které se bezmyšlenkovitě pasou", napíše Sting později.

Tehdy ho, ještě hocha, ten ruch fascinuje. Když se lodě spouští na řeku, líbí se mu kakofonie skřípající oceli, dřevěných podpěr a mohutných řetězů. Otec ho plácá po ramenou: "Vyraz na moře!"

Chlapec však nechce pracovat v loděnici ani se plavit. S otcem rozváží basy mléka, chodí "tiše jako zlodějské kočky", aby nikoho nevzbudili. Avšak doma, ve vlhkém viktoriánském baráku, je Stingovi úzko. Nejraději kouká do ohně, sedává na střeše a představuje si, že dům oblehli nepřátelé. "Jsem snílek a matka to ví," vzpomíná později.

Matku, kadeřnici, na niž v ulicích hvízdají dělníci, někdy přemluví: že dnes nemusím ke zpovědi, do školy? Když matka svolí, Sting ji zamilovaně pozoruje při hře na klavír. Dámské boty stoupají a klesají na pedálech − tak Sting objevuje hudbu. A když z gramofonu zní Elvis či broadwayské muzikály, "válím se po podlaze a třesu se v jakémsi náboženském vytržení".

Matku jednou přistihne v objetí s otcovým zaměstnancem. "Líbání se u nás doma odehrávalo jen na filmovém plátně," vzpomíná Sting, jehož otec je z generace mužů, kteří nepláčou, avšak ani neprojevují lásku − k ženám či dětem.

Stingovi začíná být těžko. Doma to neklape, ve škole ne a ne zapadnout. Čím je úspěšnější, tím víc posměch roste. Vede ho k ještě lepším výsledkům, snaze o dokonalost, která ho neopustí ani v dospělosti, ale také do čím dál větší samoty.

"Stále víc se uzavírám do sebe a s nikým nemluvím," alespoň tak to Sting líčí v životopisu Broken Music, jenž před lety vyšel také česky. Kdo Stinga sleduje, odtažitosti si všimne i dnes. Zpěvák se nerad ukazuje, nerad zpovídá, cizí lidi si drží od těla. Ale v jeho postavení je to pochopitelné.

Byly dvě možnosti. "Měl jsem mohutné ruce. Mohl jsem buď hrát na basu, nebo rozdávat rány," říkal kdysi a zase své rozhodnutí vztahoval k rodičům. Otci vyčítal, že neuměl projevit city. A matce, že od otce neodešla hledat štěstí jinam.

Žili mizerně, kdežto já chtěl lepší život, vysvětloval vždy Sting vše, co následovalo: proč začal pracovat jako úředník, později učit na základní škole. Proč se nakonec rozhodl věnovat hudbě.

Měl několik darů − fantastický tenor lehce drsné hlasové kresby, znělý fundament, díky němuž ve spodních polohách nepotřeboval tolik vibrata, a stříbřitě čisté výšky, jichž dosáhl i bez falzetu.

Uměl hrát klesající linky na kontrabas a zároveň zpívat vzestupné melodie. V jazzových kapelách, kde začínal, porozuměl harmonii, rytmům, kontrapunktu. A koncem 70. let takto vybaven přišel do The Police, sestavy bubeníka Stewarta Copelanda a záhy též kytaristy Andyho Summerse, aby se prosadili v takzvané nové vlně anglické hudby.

Když roku 1978 už se Stingem vydali debutové album s písní Roxanne o muži, jenž se zamiluje do prostitutky, v hitparádách neuspěli. Ale jen napoprvé. Pověst The Police se rychle rozkřikla. Sting psal jednu kvalitní píseň za druhou a spoluhráče vedl ke složitějším strukturám: harmonie si půjčoval z jazzových kompozic, rytmy třeba z reggae.

Hity stavěli na Copelandových polyrytmech a šlapavých linkách Stingovy baskytary − viz dodnes populární Demolition Man nebo Spirits in the Material World. Začátkem 80. let ostrovní pop music převálcovali.

"Měl jsem hromadu peněz, úspěch, obdiv, a přesto se mi hroutil život," vzpomínal Sting, proč po koncertu v australském Melbourne roku 1984 oznámil, že The Police opouští. Další shledání odmítal třiadvacet let. Když k němu došlo, ječící fanynky v prvních řadách vystřídali "dospělí muži litující ztraceného mládí", jak konstatoval bubeník.

DÁLE NA METRONOMU

◼ Sting bude v pátek od 21.30 hodin hvězdou festivalu Metronome, který se podruhé koná na pražském Výstavišti.

Tuzemští Monkey Business uvedou poctu Georgi Michaelovi, v 18.30 hodin vystoupí zpěvačka Ewa Farna, nečekaně doprovázená jazzovým kytaristou Davidem Dorůžkou, ve 20.30 hodin na pódium přijdou britští Veils. Po půlnoci první den festivalu završí taneční set islandských Gusgus.

◼ V sobotu od 15.30 hodin bude na Metronomu hrát David Koller s hosty. Výrazné by večer mělo být vystoupení tria Young Fathers a od 21.30 hodin zejména koncert britských Kasabian.

Stingova sólová dráha začala roku 1985 albem Dream of the Blue Turtles už v doprovodu špičkových jazzových instrumentalistů, klávesisty Kennyho Kirklanda a saxofonisty Branforda Marsalise. Jejich osobitosti Sting využil k pozoruhodně popovým účelům a později to zopakoval s jinými − bubeníkem Vinniem Colaiutou či trumpetistou Chrisem Bottim.

Ze všech nejdéle mu hudební vztah vydržel s kytaristou Dominikem Millerem, který už začátkem 90. let účinkoval na desce Soul Cages a Stinga doprovodí také na dnešním koncertu.

Asi nejlepší jsou právě Stingovy nahrávky z 90. let: album Soul Cages o moři, náboženství a otcově smrti, hity nabitá deska Ten Summoner's Tales − z ní pochází skladba Love Is Stronger Than Justice s funky slokami a country refrénem, nebo na lichém rytmu postavená píseň Seven Days, kterou v Česku stejně jako song Spirits In The Material World zpopularizoval zpěvák Dan Bárta.

Když dnes o svém vzoru hovoří, zdůrazňuje, že u Stinga "easy listening" neznamená "easy playing": že Sting je "zjednodušování hudby těm, kdo ji potřebují sdělnou, a na druhou stranu komplikování pro ty, kteří si potrpí na sofistikovanost".

Možná nejsofistikovanější byla Stingova deska Mercury Falling, úchvatně soudržná, přestože skákala od country k latinským rytmům, keltským vlivům až po francouzský šanson. Těsně před začátkem nového tisíciletí Sting vydal ještě úspěšné Brand New Day − singl Desert Rose s alžírským zpěvákem žánru rai Chebem Mamim zněl nepřetržitě také z českých rádií.

A pak zlatá éra skončila, symbolicky asi 11. září 2001, v den teroristických útoků na newyorské Světové obchodní centrum. Nebyl to oportunismus: ke Stingově rezidenci v Toskánsku se kamery sjížděly už několikátým dnem, aby tu 11. září večer natočily soukromý koncert.

Stalo se z něj možná nejemotivnější vystoupení Stingovy dráhy. "Jsem naštvaný, zmatený, vystrašený. Nechci tomu nesmyslnému zločinu přikládat sebemenší význam," řekl zpěvák, než začal úžasně citlivou verzi balady Fragile. "A dál a dál / Bude déšť bušit / Jako slzící hvězda," opakoval v refrénu pohnutý Sting. Až pár dnů nato zjistil, že mu v troskách newyorských Dvojčat zemřel přítel.

V novém tisíciletí změnil směr. Místo aby Sting vysvětloval, proč netočí další rocková alba, raději vyprávěl, jak vystoupal na aztéckou pyramidu, kde mu jakýsi mystik slíbil spásu.

Sting pro ni dělá leccos − počínaje tibetskými náhrdelníky až po cvičení jógy. V autobiografii popisuje zážitek z Brazílie, kde půldruhé hodiny jede z metropole do džungle na obřad místní sekty. Městské bulváry střídají favely, silnici zablácená cesta. Pouliční světla mizí. Z džungle kane těžký vzduch.

V jakémsi chrámu Sting požívá drogu ayahuascu: piští mu v hlavě, rty trnou, na obličeji kapky potu. Zažívá mystické stavy, sní. Sting v bombardéru, Sting u vesla, Sting ve válce. Podstupuje jakousi zkoušku, zažívá strach ze smrti. Pláče, blouzní. Když vychází ven, cítí spojení "s každičkým listem, stéblem trávy, každou pohupující se květinou".

Možná tady začal Stingův zájem o životní prostředí, stále udržovaný fondem na podporu deštných pralesů. Také na dnešním koncertu se skladbou One Fine Day vysměje všem popíračům globálního oteplování.

Nejen o ekologii však Sting na něčí vkus hovoří až příliš − coby celebrita s odhadovým jměním 400 milionů dolarů není vždy nejpřesvědčivějším kazatelem skromnějšího, odpovědnějšího života. Kritiku sklidil třeba za koncerty v represivním Uzbekistánu či v ruském Kremlu na oslavách Gazpromu.

Do svědomí ale ať si Sting sahá sám, důležitější je hudba. Ta z posledních dekád byla obdivuhodně pestrá: nejdříve přišel s albem alžbětinských skladeb Songs from the Labyrinth, kvůli němuž se naučil na loutnu.

V londýnské opeře s manželkou vsedě předčítali korespondenci skladatele Roberta Schumanna a jeho ženy. Později se Sting obrátil k folku a natočil krásné zimní album If on a Winter's Night, kouzelnou směs keltských lidovek, středověké hudby, jazzu i komorní vážné muziky. Vše od balad po vánoční koledy mistrně aranžováno Robertem Sadinem − dodnes se najdou tací, kteří Stingovu rytmickou píseň Soul Cake poslouchají na Štědrý den.

Později také v Praze hrál největší hity s orchestrem. Naposledy tu byl před pěti lety, nejdřív v bizarně vystrojeném Kongresovém centru, kde vrcholila výstava koček a do sálu se chodilo kolem prázdných klecí.

Sting se loučil nezapomenutelně, svým zřejmě největším hitem z éry The Police: píseň Message in a Bottle, kde dodnes napodobuje jamajský přízvuk, zahrál sólově na malou sopránovou kytaru.

V létě koncert zopakoval v prostornější O2 areně, dva roky nato vystoupil už jen na soukromém večírku tuzemské společnosti PPF na Pražském hradě − a teprve dnes se vrací, už s novým, nadprůměrným rockovým albem 57th and 9th. Přinejmenším několik skladeb z něj představí také na pražském Výstavišti. Důraz ovšem bude nezvykle klást na hity právě z éry The Police.

"Před každým koncertem chodívám na procházku," vyprávěl Sting minulý týden, kdy ve Švédsku přebíral cenu Polar Music Prize a líčil, jak ho na ulici zastavují lidé.

"Říkají: My jsme se u vaší písně zamilovali. Nám vaše písnička hrála na svatbě, nebo na pohřbu," vysvětloval, co ho smířilo s ranými hity The Police. "Pochopil jsem, že pop music je kulisou lidských vzpomínek, spouštěčem pocitů a radostí."

Takže: na Stinga dnes se jedině radovat.

Související