Už nějakou dobu zjišťuju, že v celé domácnosti má pro mě zvláštní přitažlivost, ba přímo magnetismus gauč. Ano, je to spíš magnetismus, protože přitažlivost pro nás mají lidé − v tom pojmu či spíš za ním je přítomen někdo, kdo nás přitahuje, kdo to způsobuje.

Povídka pro ego!

O jaru, slunci a svěžích barvách pro ego! píší

Ondřej Neff
Miloš Urban
Michal Šanda
Petr Stančík
Emil Hakl
Iva Pekárková
Petr Vydra
Bogdan Trojak
Josef Veselka
Jan Bartáček

Slovo magnetismus nám správně evokuje nějaký neživý předmět, kterému spíš sami propadáme. Je to tak i u mě ve vztahu ke gauči. Já dneska na gauč už nedopadám jako dřív, já mu spíš opravdu propadám. A ve své generaci nejsem sám. Pro mou generaci, a myslím teď její mužskou část, je gauč skutečná zhouba, která se šíří přímo epidemicky. Můj kamarád, který má svobodné povolání a vykonává je doma, si dává budík na čtvrtou odpoledne, aby jej manželka, která má povolání nesvobodné, nenachytala na gauči, uprostřed té strašné a vše činorodé zmarňující závislosti. Nijak mě neuklidnilo, když mi to při jednom našem telefonátu řekl.

Nebylo to takové to − aha, takže je to normální. Přišlo mi to naopak ještě víc strašné. Kdyby mi aspoň řekl, že tak nebo podobně to měl a dostal se z toho a že musí zavěsit, protože mu za chvíli třeba letí padák nebo přistane na prsou nějaký řád nebo podobně… Ne, pochlubil se, že leží na gauči − to já ostatně v tu chvíli taky, ale mně to přišlo jako příliš stigmatizující a hanebné na to, abych se mu k tomu přiznal − a pokud se odmlčí, tak to znamená jen, že (opět) usnul. Ale ať mu zavolám klidně zase po čtvrté, protože na tu má toho budíka.

Petr Vydra
jarvis_594b9e2f498e5f1e7db6648d.jpeg

Vystudoval dramaturgii, za sebou má skoro celou historii Na stojáka u nás – od prvního castingu vůbec. Dnes s tímto pořadem vystupuje živě a natáčí Comedy Club. Spolupracuje také jako dramaturg s Divadlem Na Fidlovačce a píše povídky.

Studený pot se mi zaperlil na čele. Tohle je i moje prognóza, kamarád je jen o málo starší. A teď ke všemu začalo všechno kvést. Přišlo jaro, což je od něj samo od sebe zahanbující, tedy to, že chodí. Já totiž nechodím. Tedy, ne že bych nechodil vůbec, ale ne na procházky a ne tak, jak bych měl. Nikoli zima se zeptá, co jsi dělal v létě, jak se říká, nýbrž jaro se zeptá, co jsi dělal v zimě. A když řekneš, že v zimě jsi hlavně jedl, ačkoli jiné živé bytosti se naopak v létě najedí na zimu, tak už jaro ti to připomene značnou malátností. Zatímco jaro k nám chodí, jak už jsme si řekli, malátnost nás přepadá. Pracují spolu, ruku v ruce. Je to také jejich dílo, že teď ležím na gauči a přemýšlím, jestli si taky nemám nařídit budíka na čtvrtou odpoledne.

Ležím a stávám se součástí gauče, přebírám jeho funkci. Tak jako gamblerovi nejde o to, nad výherním automatem vyhrát, ale chce se stát jeho součástí, jakýmsi komponentem, který dovnitř strká peníze a mačká knoflíky, tak mně už nejde o to, si na gauči odpočinout − ani mi o to nemůže jít, jsem na něm naopak čím dál malátnější −, nýbrž se chci stát jakýmsi příslušenstvím gauče.

Děti už to pochopily. Lehají si na mě. V lepším rozmaru pak i skáčou. Neutěšujte mě, že ne, vím to, protože mě to na chvíli probouzí. Bojím se, že manželka si na mě někdy přivede milence nebo že na mně posedí s kamarádkou a trochu mě proberou.

Nikola Hoření
jarvis_594b9e2f498e5f1e7db66491.jpeg

"Možná je ale na jaře i létě nejlepší to, že netrvají pořád, a můžeme se tak na ně těšit," říká mladá výtvarnice. Její oblíbenou technikou je kresba tuší nebo barevnými mastnými pastely. Ilustrovala řadu knih, vytváří také komiksy a sama píše.

Vím, že gauč v místnosti stojí, zatímco já ležím. Tudíž to je jistý rozdíl, kdybyste mě chtěli chytit za slovo. Ale ten rozdíl je jen lingvistický. Gauč stojí na čtyřech jen velmi málo rozměrných bodech. Větší jeho část je vodorovná, a to je ta, kterou tak vhodně doplňuju. Ostatně občas se mi z gauče sesune paže a leží tu dlaní, tu zase hřbetem ruky na zemi. Tímhle malým doplněním jeho nohou oplácím gauči alespoň symbolicky na stabilitě to, co on mi dává svým pohodlím. Pokud za to gauč cítí vděk, tak mi to nedává najevo, ačkoli to ode mě je dneska tak ceněná ruční práce. Ale někde uvnitř cítím, že je rád a že my dva jsme parťáci.

Jsme natolik propojeni, až nejspíš rozumím jeho řeči. Stejně mě to děsí, ale už je to děs smířený a rezignující. Gauč už se pro mě stal černou dírou, ze které není úniku, a tak se učím svůj úděl mít tak nějak hrdě rád. Možná že už mě jako něco samo o sobě mimo gauč doma nikdo nevnímá. A skončím, jak už tak my gauče končíváme, na skládce odpadu. Na té, na niž je vidět z našeho okna a kam si chodí hrát mé děti, protože skládky děti přitahují víc než co jiného odnepaměti. Tak s nimi ještě pár sezon budu v kontaktu a budu u toho, až porostou.

A protože jsem už starý gauč, tak na té skládce, tak blízko kvetoucí přírodě, skončím možná už s letošním jarním úklidem.