Pád Berlínské zdi a zhroucení komunistického bloku byly nejpřelomovější události dějin od konce druhé světové války. Jistěže se na tom podepsali mnozí, od papeže Jana Pavla II. přes Ronalda Reagana, jeho nástupce George Bushe, dále Margaret Thatcherovou, Václava Havla až po Michaila Gorbačova. Ale jeden člověk zaujímá centrální postavení, protože věc nasměroval poté, co se začala odvíjet. Helmut Kohl. Je proto správné, že šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker navrhuje pro něj jako pro prvního člověka v historii udělat v následujících dnech celoevropský smuteční akt. Snad česká vláda dostojí okamžiku a nepostaví se k návrhu zády.

Kohl, zpočátku podceňovaný kvůli své údajné provinčnosti, během své kariéry vysmívaný i kvůli pumpkám, v nichž rád chodil nejen o dovolené, a na závěr zatracovaný kvůli zapletenosti do skandálu s tajnými sponzorskými dary pro svou stranu CDU, viděl v roce 1989 dál než ostatní. Thatcherová a Mitterrand měli své pochybnosti ohledně rychlosti, s jakou mělo být Německo sjednoceno. Kohl však tušil, že je věc nutné udělat naráz, dokud panovalo na obou stranách vnitroněmecké hranice nadšení − protože jinak by se nepovedla. Politiky i světovou veřejnost přesvědčil, že nově nabytá státní velikost, jakož i přestěhování metropole z Bonnu do Berlína nepovedou k renesanci jakéhokoliv militarismu. A faktem je, že nevedly.

V dějinách se mnohdy stalo, že věci dopadly polovičatě, a proto nešťastně. Na mysli vytane americké rozhodnutí z počátku 70. let minulého století uznat pevninskou Čínu a odebrat uznání Tchaj-wanu, který tak zůstal na půli cesty k samostatnosti. Kdyby se tenkrát všichni nezaštiťovali přežitým konceptem "jedné Číny", svět mohl dnes mít o jednu starost méně.

Kohl však dříve než ostatní pochopil i jinou věc. A sice, že sjednocení Evropy je jedinou cestou, jak po studenoválečném rozdělení kontinentu zabránit snahám o revizi mírových dohod uzavřených po první světové válce, prostě jak zabránit konfliktům, jaké se tehdy rozpoutaly na Balkáně či na Kavkaze. Proto se zasadil o riskantní krok, aby monetární sjednocení Evropy předešlo sjednocení politickému. Věřil, že se pouze takovým, vlastně nelogickým zrychlením integrace vyvarujeme toho, že zase někde časem začnou úřadovat revanšističtí démoni nenávisti.

Dá mu v tom historie také za pravdu? Bezpochyby. Ale tak daleko ještě bohužel nejsme.