Agrokombinát Slušovice vedený Františkem Čubou byl považován v 80. letech za zázrak socialistického hospodářství. Doba pokročila, ale Čubu, dnes senátora, smysl pro mimořádné výkony neopustil. V Senátu se neukázal už devět měsíců, čímž překonal všechny dosavadní rekordy horní komory. Ne, nebudeme se pohoršovat nad tím, že Čuba stále bere plný senátorský plat, což činí s náhradami 120 tisíc korun, a nevezme si místo toho nemocenskou. Je to jeho věc a třeba to konečně vyřeší, jak naznačil včera. Důležité je něco jiného: Čubův příběh je symptomem stavu současného českého Senátu. Tělesa s nevalným renomé a nízkou důvěrou veřejnosti.

senátor čuba se už 9 měsíců neukázal v senátu. Prý ze zdravotních důvodů

Když před dvěma a půl lety ztratila v souboji s Čubou křeslo tehdejší místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková z ČSSD, povzdechla si, že prohrála s yettim. Mělo tím být řečeno, že o Čubovi sice všichni mluvili, ale v kampani ho skoro nikdo neviděl. Už tehdy bylo zřejmé, že devětasedmdesátiletý muž nejenže toho v Senátu ze zdravotních důvodů moc nezvládne, ale především že mu je Senát vlastně šumafuk. A to je jádro problému: Čubova nominace od zemanovců byla vlastně jen extrémní variantou postupu, který často volí ve vztahu k Senátu všechny české partaje: kandidáty vybírají metodou, která se ze všeho nejvíc podobá castingu. Prostě nasadí známé jméno, lhostejno, zda má dotyčný zkušenost s politikou, či zda je vůbec ochoten či schopen se politikou zabývat − a doufají, že to vyjde. A ono to někdy vyjde, jako třeba zemanovcům s Čubou. Podle toho pak také Senát vypadá. Dostávají se do něj nezřídka osoby, které politiku chápou v lepším případě jako dodatečné sebepotvrzení, v horším jako přivýdělek a v nejhorším případě jako jakýsi výměnek, takže se v Senátu prezentují, tak jak se prezentují. Nebo vlastně spíš neprezentují.

V extrémním případě se z nich pak stane yetti čubovského typu, který se v horní komoře neukáže, jak je rok dlouhý, což má samozřejmě nepříjemné důsledky pro vnímání celé instituce ze strany veřejnosti. Senát je stále méně vnímán jako rada moudrých, jak byl původně zamýšlen, a začíná asociovat spíše jakousi panoptikální rezervaci, což pak vede k logické úvaze, proč si takové exotárium vůbec vydržovat a zda by se nedalo ušetřit za "krmení".

Aby bylo jasno: vůbec to nesouvisí s tím, že mandát občas vykonává člověk, který už má nejlepší léta za sebou, k čemuž patří i zdravotní problémy. Například v americkém Senátu působí lidé, kteří jsou mnohem starší než Čuba. Když v roce 2010 zemřel nejstarší senátor Robert Byrd, bylo mu 92 let. Jenže byl to člověk navýsost politický. "Zbožňuji sloužit vlasti. Kdybych mohl žít dalších sto let, chtěl bych je strávit v Senátu," řekl v roce 2006 politik, který do veřejného života vstoupil už v roce 1952. Naproti tomu Čuba v rozhovoru pro časopis Týden (poslední rozhovor, který poskytl) nijak nezastíral, že mu je Senát lhostejný, že ze zvolení neměl ani radost a že má vlastně výhrady i k demokracii jako takové, protože to podle něj není ten správný způsob, který "požene lidi k práci a bude je rozvíjet". Jak potom důvěřovat Senátu, když jím − a systémem, který reprezentuje − pohrdají i někteří senátoři a svým přístupem k výkonu mandátu to dávají silně najevo?

Jednoduché řešení tahle situace nemá. Rozhodně nespočívá v tom, co chce podniknout předseda Senátu Milan Štěch z ČSSD, tedy v přijetí nějakých opatření, která by zabránila opakování případu Čuba. Zavádět sankce za absence při jednání je nebezpečné. Zákonodárce nezaměstnává stát. Zákonodárci reprezentují voliče a odpovídají se jen jim. Otevírat možnost sankcí za neúčast je nerozum, protože to bychom se mohli dostat k tomu, co všechno zákonodárce smí a nesmí, následkem čehož by se sice dostavil ordnung, ale vypařila by se demokracie.

Případ Čuba ve vší slušoviské extrémnosti ukazuje, že jediná možnost, jak vrátit Senátu renomé, spočívá v tom, že horní komoru začnou politické strany brát opravdu vážně. A že do Senátu budou tím pádem kandidovat lidé, kteří chápou jeho smysl, takže také vědí, jak s vlastním mandátem nakládat. Což znamená i to, že budou chápat, kdy je čas mandát složit.