Když Český statistický úřad v pátek oznámil, že spotřebitelské ceny v květnu oproti loňsku stouply o 2,4 procenta, ekonomové se začali přít o to, kdy Česká národní banka zvýší úrokové sazby. Centrální bankéři si totiž stanovili dvouprocentní inflaci jako dlouhodobý vysněný cíl, který dělá ekonomice dobře. Vyšší než plánovanou inflaci ekonomové považují v policejní terminologii za podnět, podle kterého pak bude ČNB konat v druhé polovině roku.

Při pohledu na to, proč rostou ceny, ovšem mohou zůstat centrální bankéři v klidu. Nejvíc podražily potraviny (začalo léto a čerstvé třešně z dovozu, kilo za pět set korun, se někde projevit musí), bydlení (inputované nájemné, které má zahrnovat i růst cen nemovitostí) a pohostinství, kde zřejmě i ti nejpomalejší hospodští zdražili, protože to mohou beztrestně svést na elektronickou evidenci tržeb. Nutno dodat, že podle současných odhadů by koncem roku měla inflace klesnout zpátky ke dvěma procentům.

Spíš než sledovat každoměsíční výchylky inflace v řádu několika desetin procentního bodu a tipovat, kdy nastane ten slavný den a centrální banka zase zdraží úroky, by bylo dobré se zamyslet nad tím, proč by to měla dělat. A jestli by to měla dělat.

Stejnou otázku si zřejmě kladou na celém světě, který tak dlouho bojoval nejdřív s vysokou inflací, posléze s finanční krizí a teď, když se má všechno vrátit ke starým dobrým pořádkům, se ukazuje, že se ty pořádky asi změnily nastálo a není kam se vracet. A protože jako první ve světě začal po krizi zvyšovat úroky americký Fed, jako první tuto strategii začali zpochybňovat američtí ekonomové.

Koalice 22 světových ekonomů ve spojení s hnutím Fed Up (koalice odborů, komunitních organizací a expertů, kteří chtějí reformu centrálních bank) vyzvala v pátek americkou centrální banku, aby změnila kritéria pro svá měnová rozhodnutí a připustila vyšší než dosud cílenou dvouprocentní inflaci. Mezi ekonomy, kteří vyzývají ke změně pohledu na měnovou politiku, je například bývalý šéf Fedu v Minnesotě Narayana Kocherlakota či nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.

Pokud se zvýší inflační cíl, ekonomika prý dostane větší prostor k růstu. Podle Joshe Bivense, šéfa výzkumu Economic Policy Institute, vyšší inflace (bez okamžité odpovědi centrální banky v podobě vyšších úroků) umožní Fedu, aby mohl skutečně zareagovat ve chvíli, kdy se ekonomika dostane do úzkých. Jednou z navrhovaných možností je proto stanovování inflačního cíle každých pět let, jak to zavedla kanadská centrální banka. Případně změna metodiky výpočtu inflace.

Stiglitz se zase nejvíc obává nulových a záporných úroků, které některé centrální banky zavedly v boji proti krizi. Podle něj nezpůsobily to, co se od nich čekávalo, tedy podporu investic. Naopak dle OECD podíl investic na HDP v USA i Evropě v letech 2000−2014 postupně klesal. Podle Stiglitze velké firmy nezačnou investovat jen proto, že úroky klesly, a malé, které zaměstnávají nejvíc lidí, se zase k levným půjčkám nedostanou.

Stiglitz do budoucna vidí tři základní problémy, které přinesla současná měnová politika centrálních bank. Nízké úroky motivovaly firmy k nákupu kapitálově náročných technologií, tedy v podstatě robotů, kteří nyní vyžadují spoustu obsluhy, výhledově ovšem mohou vést k explozi nezaměstnanosti. Zadruhé starší lidé, kteří potřebují, aby jejich úspory vynášely, jsou na tom hůř než dřív. A konečně nízké úrokové sazby nutí investory do nákupu velice rizikových aktiv, což výhledově může vést k další krizi. Takže je podle něj potřeba zvýšit inflační cíl, nechat rozjet inflaci a ekonomiku.

Přestože v Evropě se nikdo v tuto chvíli zvyšovat úroky nechystá, stojí za to popřemýšlet o současné měnové politice. I tady platí to, co ekonomové tvrdí o Fedu: centrální bankéři myslí postaru. Svět, který už minimálně deset let žije v prostředí nízké inflace a nízkých úroků, ovšem přemýšlí jinak. Nechce-li se tak ocitnout v podobné pasti jako Japonsko, neměl by růst spotřebitelských cen potlačit hned v dvouprocentním zárodku. Nebo by měl cíl stanovit jinak. Kdyby se do indexu cen (všude na světě) dostaly nemovitosti, mohla si například ČNB ušetřit celou anabázi, kterou podniká ve snaze omezit hypotéky. Jenže kdyby tady byla oficiální inflace dřív, musely by také dřív mnohem víc růst platy, což by se nelíbilo firmám, které naopak na rozdíl od zaměstnanců nadchla politika slabé koruny.

Varování amerických ekonomů je šité na míru americkému prostředí. To ovšem neznamená, že politika ČNB žádné negativní důsledky nemá. Namísto sledování změn inflace o desetiny bodu, jež nemají žádný faktický vliv na nic, bychom měli víc sledovat ČNB. Jak ukázaly intervence, její překvapení mají dlouhé následky.