Hlasy proti Jeanu-Marie Le Penovi v roce 2002 sice udržely v Elysejském paláci Jacquese Chiraka, ale neudělaly z něj silného prezidenta. Tak proč by to mělo být jinak s hlasy, které letos zastavily Marine Le Penovou a do prezidentského křesla vynesly Emmanuela Macrona? A proč by letošního vítěze nemělo čekat "soužití" s jinak politicky orientovanou poslaneckou většinou, tak jako potkalo dva jeho předchůdce? Velkou část odpovědi přinese už tuto neděli první kolo voleb do Národního shromáždění.

Vysvětlení je třeba hledat v konstrukci páté republiky, vymyšlené jejím zakladatelem Charlesem de Gaullem. Ta dlouhou dobu fungovala, protože po volbě prezidenta zpravidla následovaly s odstupem jen několika týdnů i volby do Národního shromáždění a v obou se prosadila stejná nálada ve společnosti. Nefungovalo to automaticky, protože mandáty hlavy států, sedmileté, a mandáty poslanců, pětileté, se lišily. Byla tu však pojistka, protože podle ústavy má prezident právo vyhlásit předčasné volby.