Hypoteční trh je přehřátý, banky jsou ochotné jít v půjčkách daleko za hranu obezřetnosti a touha lidí po vlastním bydlení zatemňuje mysl i těm, do nichž by to jejich blízcí nikdy neřekli. Omezení hypoték speciálním zákonem, které prosazuje Česká národní banka, je tak v zásadě dobrou myšlenkou. Až na to, že ji prosazuje s citem zdivočelého mastodonta, který zabloudil mezi broušené sklo.

Nejdřív k hypotékám a trhu. Ano, byty jsou drahé, ovšem ty závratné ceny najdeme převážně v Praze. Důvodem je nejen vyšší platová hladina a dostatek příležitostí k výdělku, ale hlavně nesmyslná politika nulových stavebních povolení magistrátu. V mnoha částech republiky jsou naopak byty velmi levné a na rozdíl od předraženého hlavního města vhodné k investici. Jestliže nákupem bytu v severočeském paneláku dostaneme investici z pronájmu zpátky za pár let, v Praze i při ideálních podmínkách to trvá 25 let. Jenže lze také pochopit, že ne všichni sní o bydlení v Chomutově a že jezdit řešit nájemníky přes půlku republiky není zrovna praktické.

Také platí, že banky dost povolily v podmínkách, za nichž jsou ochotné hypotéky poskytovat. Pokud podle nich nyní na pětimilionový byt dosáhne člověk s hrubým příjmem kolem 35 tisíc měsíčně, potom po letmém spočítání splátek lze zjistit, že dotyčnému zbude v lepším případě na všechno ostatní včetně nutných poplatků na energie a do fondu oprav cirka deset tisíc měsíčně. Bude-li mít děti, manželku na mateřské dovolené, má skvělou vyhlídku, že třicet let života stráví ve středně velkém bytě v Praze a třeba na kino bude muset pár měsíců šetřit. Dovolenou pak bude muset ze života vypustit, pokud tedy nechce jet pod stan na zahradu svých přátel. Nutno rovněž dodat, že ne všichni přicházejí do banky s čistým srdcem a hlavně naditou peněženkou. Ne že by chtěli vysloveně páchat úvěrový podvod, ovšem touha po domečku či bytečku je větší než jejich aktuální soudnost, či dokonce příčetnost. Zpřísnění podmínek tak lze chápat jako páchání dobra proti vůli těch, kterým nakonec pomůže. Tedy jak lidí, kteří se mohou ocitnout v dluhové pasti, tak i bank, které by v případě nové krize musely ve velké míře řešit, co s úvěry, které nikdo nesplácí. Cena bytů rovněž může klesnout, což je další úskalí, na něž se lehce zapomíná.

Přesto všechno je nutné zvažovat, zda dát centrální bance do ruky další pravomoci, díky nimž by se stala fakticky tvůrcem hypotečního trhu. Pro omezení úvěrového boomu má už nyní nástrojů dost. Další nepotřebuje.