První ročník základní školy jsem vychodil v Buštěhradě u Kladna. Na městečko se denně snášel popílek z tenkrát ještě naplno jedoucích hutí a rudá záře nad Kladnem nebyla poetická nadsázka − vyplývala z faktu, že se noc co noc vyklápěly na haldu nad buštěhradskými střechami vlaky žhavé strusky.

Povídka pro ego!

Povídky o jaru a slunci pro ego! píší

◼ Ondřej Neff
◼ Miloš Urban
◼ Michal Šanda
◼ Petr Stančík
◼ Emil Hakl
◼ Iva Pekárková
◼ Pavel Vydra
◼ Bogdan Trojak
◼ Josef Veselka
◼ Jan Bartáček
◼ Irena Jirků

Vzdor tomu byl děda zapálený zahrádkář a každou sezonu sklízel obrovitá lesklá jablka a tučné dužnaté hrušky, které zavařoval. Babička se zase zjara nemohla dočkat pampelišek − milovala pampeliškový med. Hned jak na zahrádce zazářily střapaté zlaté palice, sbírala je, svařovala a mísila s nějakými ranými bylinami. Detailní postup nikoho z nás nezajímal, pampelišákem jsme totiž pohrdali − děd si dával do čaje rum, naši pili rum bez čaje a nám dětem kydali do kaše zcukernatělý med z konzumu. Když se babka smířila s tím, že zbytku rodiny její med neimponuje, zahájila distribuci desítek nadbytečných sklenic sousedům.

Já ten lektvar přímo nenáviděl. Přesto je pro mě jeho řídká a jaksi staropanenská vůně dodnes symbolem jara.