Každý je jiný a ve svých starých životech by se pravděpodobně nikdy nepotkali. První porůznu podnikal, staral se o nevlastního syna a pohyboval se v kruzích, kde se bydlelo ve vlastním a jezdilo slušnými vozy. Druhý se od mládí o práci příliš nestaral; po sérii větších i menších osobních neštěstí, jež vyvrcholila v 18 letech, kdy jeho přítelkyně přišla o nenarozené dítě − a on pak při rozchodu také o ni −, na běžné pořádky rezignoval úplně. Kradl, šel sedět, kradl znova.

Ve Valdicích se potkali, protože zabili člověka. "Zabil jsem člověka" je ostatně způsob, jak o této události mluví i dnes. Větě pronesené tlumeným hlasem, která zní jako kód, jejž člověk přijme na doporučení vězeňských psychologů, předchází pauza. Několikavteřinové ticho je i po ní, ačkoliv ji museli vyslovit už mnohokrát.

První z mužů se k okolnostem tragédie, jež mu změnila život, přiblíží dost na to, aby bylo zřejmé, jak k ní došlo. Dva muži, jedna pistole, potyčka kvůli penězům. Posluchač přemítá o sebeobraně − představa, že se tenhle úhledný člověk ocitl uprostřed smršti událostí, jimž nešlo zabránit, je téměř instinktivní. Sebeobrana to však nebyla. Na ni je pět ran z pistole, z toho dvě do zad, příliš. Druhý zpovídaný využije nabídky téma přejít a podrobnosti svého činu nerozebírá. Ví, že vyjdou najevo i tak. A konverzačně se na ně reagovat nedá.

Přáteli se tito muži, jimž je dnes zhruba 40 a 50 let, nestali ve Valdicích. Brutální povaha druhé z vražd, při níž po několikahodinovém mučení přišel o život člověk, který se domáhal zálohy na nájem ve výši pár tisíc korun, mladšího z nich poslala na uzavřené oddělení, kde strávil 12 let. Později se však tu a tam zahlédli. A když se po mnoha letech ocitli na svobodě, pomohli si vzájemně najít práci.

Dnes mají společného leccos. Oba se živí pekařinou, ačkoliv jeden z nich je zároveň neoficiálním personalistou pracovní agentury, která pro něj našla uplatnění. Oba chodí na schůzky s desetiminutovým předstihem a jsou vnímavými společníky: mají starost, zdali nevadí pracovní setkání o sobotě, případně jestli není v kavárně, kde se setkáváme, chladno od klimatizace.

jarvis_59391b58498ef510986ba584.jpeg
Foto: Milan Jaroš

V průsečíku jejich příběhů také stojí hrdinka, u níž našli přesnou (čti ohromující) míru dobroty kombinované s přísností. "Paní Stancová" čili vedoucí Reintegračních a resocializačních programů Centra sociálních služeb v Praze, po mnoha letech práce s trestanými pozná, kdo se dokáže vrátit do běžného života. O tom, s jakou láskou o ní její "boys" mluví, možná neví. A možná je to dobře − měla by prý zůstat přísná. "Ona je jinak strašně hodná," říkají shodně. Padne i slovo "anděl".

Začnu znova, pak znova…

"Ve vězení se strašně zpomalí čas. Co venku trvá měsíc, třeba seznamování s okolím, tam trvá rok nebo dva," poznamenává Jiří, mladistvě vyhlížející padesátník v barevném triku s límečkem, které hoví mužově sportovní postavě. Tenké kovové obroučky brýlí sedí k rysům, které někdejšího boxera prozrazují jen z profilu. Jeho příměr není možné brát absolutně, ale propočtům, na kolik se člověku v hlavě protáhne devět a půl roku ve Valdicích − celkem 114 měsíců −, se nedá vyhnout. Soud Jiřímu v roce 2006 vyměřil 14 let za vraždu, zhruba před třemi roky však mohl vězení podmínečně opustit.

"Na svobodě vás čekají dva hlavní handicapy," pouští se Jiří do líčení technických náležitostí svého osudu a v průběhu rozhovoru se nad sebou nedojímá. "Jedním jsou dluhy, protože z vězení je nemůžete pořádně splácet. Druhým handicapem je, pochopitelně, záznam v rejstříku. Ten by ještě šel, jelikož všude po vás výpis nechtějí, ale exekutoři jsou problém," říká Jiří, který z výkonu trestu odešel s půlmilionovým minusem. Za část dluhu "vděčil" tehdejší partnerce − nevrátila včas jeho auto na leasing a kreditní kartu.

"Pokud ve vězení pracujete, peníze z výdělku se rozpočítají na procenta a dluhy se umořují podle přednostních pohledávek. Ale parazitují tam na vás tím, že kupujete věci, které máte fasovat, takže nic nezaplatíte, a pokud zaplatíte, sedřete se tak, že si to neumíte představit," říká. Ovšem sám Jiří už má k tvrdé práci sklony − přičítá je své "buldočí" povaze, díky níž se mu podařilo dojít do bodu, z nějž je schopný pomáhat ostatním.

Jeho vůle splatit, co musí, a normálně fungovat vzdor nepředvídatelným komplikacím se podobá parnímu válci − tento typ energie (včetně zkušenosti s bezmála desetiletým trestem) dělá na čerstvě propuštěné vězně dojem. Občas proto bývá po domluvě s příslušným oddělením Centra sociálních služeb, které hraje nepostradatelnou roli ve všech věznicích v republice, první osobou, s níž se setkají.

jarvis_59391b58498ef510986ba588.jpeg
Foto: Milan Jaroš

"Od zkušenosti s vězením jsem se nikdy odříznout nechtěl. Trošku jsem se v té pomoci našel. Propuštěným totiž nikdo nepomůže. Fakt nikdo. Nejvýš tak paní Stancová… Ale ode mě to není jenom dobrota, když přivedu do pekárny šikovného zaměstnance, dostanu provizi, ale musí to být člověk, na kterého je spolehnutí," říká Jiří a situaci přibližuje na své zkušenosti s hledáním práce.

"První měsíc na svobodě jsem jezdil a sháněl někoho, kdo mě zaměstná. S tím, co umím, by mě brali leckde a za krásné peníze, ale v momentě, kdy jsem řekl, že jsem byl ve vězení a za co, jsem skončil. Začal jsem obvolávat personální agentury, nakonec jsem našel tu, s níž spolupracuji dodnes. Nastoupil jsem do první pekárny a vydržel tam dva a půl roku," vzpomíná Jiří na dobu, kdy pracoval šest dní v týdnu na dvanáctihodinových nočních. "Našetřil jsem si na telefon, který mi okamžitě ukradli. Koupil jsem si nový. Pracoval jsem dál, až mi začaly otékat klouby. Díže, které jsem tlačil, měly přes 300 kilo," usmívá se, zjevně spokojený, že je už dál. Pak zmíní, že o páteční šichtě, která může trvat i 17 hodin, nachodí 28 kilometrů.

Během posledních let se dostal i k práci pro stavební firmu, kde šéfoval jedné z poboček, ale pak se tam dovolal exekutor a optal se, jestli jeho kolegové vědí, s kým pracují. A oni nevěděli a byli, mírně řečeno, překvapení. Jiří skončil a vrátil se do pekárny, kde začínal. Tam měl chvíli vyhlídku na pozici mistra; majitelé ji však zakrátko zavřeli. Dnes dělá pekaře na dalším místě a zároveň své personální agentuře pomáhá shánět pracovníky s podobným osudem.

"Nikdo nedře tak jako lidi, co zrovna přišli z vězení. Jsou schopní v práci omdlít, protože si berou směny navíc," říká Jiří, jehož úkolem je kandidáty na zaměstnání v provozu zhodnotit, a pokud se mu zdají solidní, v práci na ně zpovzdálí dohlížet. "Mně se otevřou. Vezmu je třeba na pivo, poslouchám je a poznám, jestli chtějí pracovat, anebo je zajímají jenom peníze. Netrefím se zhruba v jednom případě z patnácti," vysvětluje, jak funguje jeho "odbornost", jíž usnadňuje práci organizacím, jakou je Centrum sociálních služeb, hledající propuštěným vězňům zaměstnání napříč obory.

Zaměstnavatelé jsou podle zkušeností jeho ředitele Tomáše Jána osvícení spíše výjimečně a leckdy dělají všechno pro to, aby lidi vracející se z výkonu trestu nemuseli zaměstnat ani na nejjednodušší uklízecí práce − vyžadují po nich například, aby si sami nakoupili pracovní pomůcky. "S jinými lidmi zase chodím na schůzky, protože mi říkají, že si venku připadají jako v Las Vegas. Jsou úplně ztracení," popisuje Jiří, jak dokáže být platný.

Rozhovor s Tomášem Jánem, ředitelem Centra sociálních služeb Praha
jarvis_59391bb9498ef510986badac.jpeg

Jak vypadá situace vězňů před propuštěním?

Bývá náročná. Půl roku před ním se s nimi pracuje, přecházejí na jiná oddělení a začíná se jim odkrývat svět, který je za mřížemi. Připravují se na práci, dostávají informace o úřadech. Pokud přišli o rodinné prostředí, důležité je pro ně záchytné ubytování. Poskytneme jim informace, jaké v tomto ohledu mají možnosti, dále třeba kontakt na kurátora městské části, soupis azylových domů. Ke konci výkonu trestu si v některém z nich mohou požádat o ubytování, protože bývají často plné.

Jak je to s jejich financemi?

Nemívají o nich příliš pojem, jejich dnešní hodnota je pro ně neurčitá. Někteří jsou zvyklí na rychlé peníze, neumějí s nimi pracovat dlouhodobě, nezvládají samostatné rozhodování. Z vězení se finanční záležitosti řeší o to obtížněji, pokud vězni nepracují. Informujeme je proto o možnostech osobního bankrotu a oddlužení.

Co se stane, když nemají peníze ani na azylový dům?

Nějakou dobu jsou ubytováni zadarmo s tím, že si za pomoci sociálních pracovníků vyřídí příspěvek na bydlení. Dluh doplatí zpětně. Pak jim pomáháme se sháněním práce. Našich programů se účastní několik osvícených zaměstnavatelů, kteří je najímají.

Jak shánění práce vypadá prakticky?

Naše programy s vězni pracují dlouhodobě. Víme o nich všechno. Známe jejich rodinné a finanční poměry, máme představu, zdali umí pracovat manuálně, protože odsouzení bývají středoškoláci i vysokoškoláci bez šance na kvalifikovanou práci. Sociální pracovnice je učí psát motivační dopisy, hledat příležitosti, komunikovat.

Takže když jsou v kontaktu s vámi, mají zčásti vyhráno?

Ano. Kolegové jsou mimořádně zkušení a dokážou poznat, jestli se člověk opravdu chce zapojit a vrátit se mezi lidi. Pracujeme téměř se všemi věznicemi v Česku, s muži i ženami. Kontakt s námi buď vězni nařídí soud, anebo o to požádá sám.

Pracujete i s rodinami propuštěných?

Ano, říkáme jim "pozůstalí". Připravujeme je na návrat jejich blízkých, pokud vazby mezi nimi fungují. Bohužel v řadě případů se přetrhají třeba až ke konci trestu. Rodiny vydrží dlouho, jenže pak přijde moment, kdy jsou vystaveny skutečnosti, že se třeba mohou začít obávat o svou pověst a podobně.

Stává se vám, že býváte v roli poslů špatných zpráv?

Každý vězeň může s rodinou komunikovat písemně i telefonicky. Někdy se tyto nepříjemnosti dozvědí při návštěvách. Ale bohužel jim je občas musí sdělit naši zaměstnanci. Obdivuji je. Prostředí věznic je děsivé a depresivní, když tam máte vykonávat vysoce odbornou psychoterapeutickou práci, je to náročné.

Dej to sem, já se to musím naučit

Jiřího povaha je pozoruhodná i v jiných směrech. Romantické příběhy o tom, jak vězňové v celách (ve Valdicích o devíti lidech, právě v takové strávil Jiří devět a půl roku) neztrácejí čas a věnují se studiu, mají v jeho případě reálný základ. Nulová počítačová gramotnost je u dlouhodobých trestů velkým handicapem a ten se Jiří snažil překonávat už ve vazbě. Když mohl, bral od jiných vězňů či vychovatelů lekce Wordu či Excelu. O mobilních aplikacích věděl jen z televize, a tak si na ně musel počkat, nicméně zvládnutí digitálního prostředí bylo jeho prioritou.

"Když mě pustili, přijela pro mě sestra s kamarádkou a odvezla mě k rodičům. To ještě žil můj táta. Dostal jsem starý telefon. Já jinak od nikoho nic nechtěl, ani balíky jsem neměl, za devět let jsem si na všechno našetřil sám. Ubytoval jsem se v azylovém domě a ještě ten den jsem si za tři tisíce koupil tablet a učil se psát na klávesnici. Nebyla tam dost silná wi­-fi, takže jsem čekal do noci, až pojede veřejná síť… Pomalu jsem na sobě pracoval," vzpomíná Jiří na první dny na svobodě. "Většina lidí to nikdy nedožene. Nepřipadám si nijak extra chytrý, ale ostatní to, bohužel, ani nenapadne."

K jeho dalším aktivitám patřilo cvičení ("tam musíte nějak vypadat, to je jasné") a jazyky. Jiří se domluví anglicky a rusky, chvíli se od spoluvězně z Mexika učil španělsky, od jiného čínsky. "Ale to se zapomene, když to nepoužíváte," usmívá se. Na otázku, jestli také něco přečetl, odpovídá, že napočítal zhruba 2800 knih. "Četl jsem všechno, co bylo k mání. Kněz mi třeba nosil Seiferta, to bylo hezké. Ale jinak jsem si nevybíral. Hltal jsem kriminálky, Hunger Games… Dneska nečtu, protože na to nemám čas. Navíc potřebuju, aby mi kniha něco řekla − přinejmenším tolik, co Šógun od Clavella. Nemám rád plytké příběhy, okamžitě poznám, co se bude dít."

Když dojde na hovor o podmínkách ve vězení, je Jiří upřímný, ale zároveň uměřený. Vysloví­-li větu "to si neumíte představit", nezní to jako chvástání, ale jako konstatování člověka, který vnímá rozdíl v sociálním prostředí, v němž se zrovna vyskytuje − v tomto případě hipsterskou kavárnu v Karlíně. Slušně vylíčí všechno, co zažil, a několikrát své minulé "já" označí za "darebáka". "Nikoho ze své minulosti nevyhledávám. Jsem hrdý. A nepřijde mi těžké začínat pořád znova, jsem na sebe přísný. U ostatních jsem se naučil trochu slevit. Ale sám vím přesně, za čím jdu," uzavírá Jiří.

Chtěl jsem ho nechat, ať se vykecá

"Já si sladké nedám, mám ho dost z pekárny, děkuju pěkně," načínáme hovor se skoro čtyřicetiletým Vladislavem, poněkud plaše působícím mužem v kostkované košili. Jeho vystupování je sice ve srovnání s Jiřím méně suverénní, ale je znát, že i on pečlivě volí slova. Když se bavíme o jeho koníčcích, mezi něž patří kreslení propiskou − je přepečlivý, ale opravdu talentovaný −, je na svém. V některých okamžicích však přepíná na jakéhosi resocializovaného autopilota.

"Člověk si musí připustit, že si za všechno může sám. Ne droga, ne alkohol, ale on sám," říká a oči mu planou, jako by ve stejné chvíli kromě posluchače přesvědčoval i sebe. Na rozdíl od Jiřího se Vladislav k žádné kritice poměrů ve vězení, v němž strávil 14 z vyměřených 18 let, nemá, a to ani tehdy, když je tázán − všichni se ke všem chovali korektně a podle hesla "jak já k vám, tak vy ke mně".

Jako psychiatrická rekonstrukce trochu působí i jeho povídání o životě − má představu, kdy se u něj co "zlomilo", kdy to "vzdal a uzavřel se do sebe", přičemž "vyhledání odborné pomoci by pro něj tehdy bylo selháním". Vladislav je chytrý. Ví, co se hodí říci. Že existují i trochu jiné verze jeho postojů, vyjde najevo po chvíli strávené na internetu, kdy se čtenář zdráhá, má­-li litovat Vladislava, jenž padl do tenat ambiciózní blogerky, anebo si pomyslet leccos nelichotivého o ženě, která použije jeho fotografii, celé jméno a poměrně detailní přepis všeho, co si řekli u ní v obýváku, načež nad ním vynese takzvaný mravní soud. Bavíme se proto raději o tom, co předcházelo jeho propuštění.

"Když máte pevný termín propuštění − což znamená, že si trest odsedíte celý −, zařadí vás do speciálního programu. Učíte se vyplňovat složenky, zapnout pračku… Já tohle neměl, šel jsem na podmínku, ale takzvaně 'na fax' (soud doručí do věznice rozhodnutí, vězeň není dopředu informován, pozn. red.), takže mě prakticky vykopli ze dveří," vzpomíná na poslední den ve Valdicích. Ze 14 let strávil 12 let na uzavřeném oddělení, které mělo vlastní režim.

"Ráno při sčítací prověrce jsem dal vychovateli dopis pro kamaráda. Kolem osmé se vrátil a začal na mě řvát, co tam dělám, že se mám sbalit a vypadnout, protože mě tam nechtějí. Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu, tak jsem se opřel o zeď a nechal ho, ať se vykecá," usmívá se Vladislav, kterého z omylu vyvedl až dozorce, jenž ho opravdu přiměl se spakovat. Že je na svobodě, mu prý došlo až po týdnu. "Probudíte se a nemusíte čekat na ranní sirénu. Uvědomíte si, že jste odkázaní sami na sebe."

Vladislavova cesta za obživou také nebyla snadná, naštěstí po půl roce brigád, mezi něž patřilo vykládání kamionů, skládání letáků a balení hraček, mu Jiří nabídl práci v pekárně. "Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Jiří mi ji sehnal s tím, že budu nejdřív míchat, tak jsem míchal. Teď jsem v expedici, kde mám stálou noční, dělám dvanáctky. Vezmu chleba a rozvážím ho na rampy. Je to dobrá práce."

Vladislav také má nač být pyšný − po čase v azylovém domě si našel ubytovnu a odtud putoval do pronájmu, který si úspěšně drží dodnes. "Ano, všechno jsem si zařídil sám," upřesňuje. Na internetu jako takovém si prý příliš neporadí, ale zato je na Facebooku; když je třeba, papírové inzeráty stále fungují.

Kdo slepí rodinu, vyhraje

V případě mnohaletých trestů za těžké zločiny nebývá rozvrat rodiny nijak vzácný, pokaždé je však traumatizující. Vladislavova rodina nebyla výjimkou − jeho matka by údajně byla raději, kdyby si odseděl celých 18 let. Kromě jejích občasných dopisů se o něj nejvíc zajímala jeho někdejší partnerka, s níž jsou dnes nejlepší přátelé, a Zuzana Stancová z Centra sociálních služeb v Praze − ta byla také první osobou, jíž se pokusil po svém propuštění dovolat. Na adresu svých klientů Zuzana Stancová nešetří pochvalami, z praxe však má i řadu obecných postřehů.

"Během mé kariéry mi rukama prošlo na osm tisíc lidí. Na našem pracovišti, což jsou Resocializační a reintegrační programy, máme zhruba čtyřprocentní recidivu, což je fantastický výsledek," komentuje situaci dáma zralého věku a sympaticky rázného projevu. Svůj komentář formuluje pečlivě, aby nikoho ze svých klientů nedemotivovala, když zmíní, že recidiva obvykle souvisí s "výkonem trestu odnětí svobody za páchání majetkové trestné činnosti ve spojení s alkoholem nebo drogami". Poznamenává také, že dostat se ze soukolí krádeží, alkoholu nebo drog, je­-li člověku 26 let a má za sebou tři nebo čtyři tresty, bývá obtížné. "Změna chování je v tomto případě během na dlouhou trať."

Dobrou prognózu mívají podle jejích zkušeností prvotrestaní za násilný trestný čin, pokud se do jejich života nepřipletla psychiatrická diagnóza − tehdy je šance, že se jich skoro 99 procent po výkonu trestu natrvalo vrátí do běžné společnosti. Tomuto profilu, zdá se, odpovídají Jiří i Vladislav, ačkoliv podrobnosti jejich osudů zná jen Zuzana Stancová.

"Moje kamarádka si nejdřív myslela, že jsem utekl, ale ještě toho večera jsem se setkal s její novou přítelkyní, ačkoliv jsem měl strach z toho, jak mě přijme. Ale vycházíme spolu," vzpomíná Vladislav, jehož sbližování s rodinou trvalo téměř tři roky. Několik prvních měsíců cítil, že na něj není připravený, ale v uplynulých týdnech se proces scelování završil. V osobním životě však ještě úplně vyhráno nemá. Rád by založil rodinu.

"Chtěl bych, aby moje partnerka znala i moji minulost. Před časem mi skončil devítiměsíční vztah, ale nevím proč. Přítelkyně se prostě sbalila a odjela zpátky do Bulharska. Naučil jsem ji částečně česky, sehnal jí práci, ale zbyly mi po ní dluhy." Když se pokoušíme situaci zlehčit poznámkou, že žena je nevypočitatelná a drahá záležitost, Vladislav kontruje, že je sice nákladným doplňkem, ale muž je jí zase "mizerným údržbářem".

"Mám tři anděly. Bydlí dokonce blízko sebe. Ségru, kamarádku a paní Stancovou," uzavírá Vladislav, který koncem června oslaví třetí výročí svého návratu na svět. "Měl jsem extrémní štěstí."