Ministerstvo spravedlnosti předložilo novelu insolvenčního zákona, která − pokud bude schválena − dlužníkům umožní, že za určitých podmínek nezaplatí věřitelům ani korunu. O tom, jaký dopad může mít novela na dlužníky a věřitele, ale i o tom, zda má být novela v současném znění vůbec schválena, polemizovali odborníci v diskusi, kterou uspořádaly Hospodářské noviny.

Z jedné hranice tři

Novela insolvenčního zákona má výrazně změnit především institut oddlužení. Současná hranice 30 procent splacených dluhů za pět let se změní na tři varianty oddlužení. Jedna počítá s tříletým oddlužením v případě, kdy dlužník zaplatí více než 50 procent dluhů, druhá se současně platnou variantou a třetí, ta nejdiskutovanější, zavádí v podstatě nulovou hranici oddlužení pro ty, kteří budou v tomto procesu sedm let. Během něj jsou všechny příjmy dlužníka nad hranici nezabavitelného minima odevzdávány na splácení závazků, přičemž přednostně náleží poplatek insolvenčnímu správci. Výše nezabavitelného minima se pohybuje kolem devíti tisíc korun měsíčně a zvyšuje se například s počtem dětí.

"Novela se snaží reagovat na sociální problémy," uvedl advokát Bohumil Havel z PRK Partners. Návrh zákona si klade za úkol pomoct lidem, kteří se dostali do dluhové pasti. Nicméně i u této varianty předkladatel novely, ministerstvo spravedlnosti, počítá s limitem dluhů. "Pro dlužníky, jejichž kumulovaná výše dluhů nepřesáhne tisícinásobek existenčního minima, tedy 2,2 milionu korun, by při splnění nějakých dalších podmínek byla tato nulová varianta dostupná," říká Filip Hanzlík, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace.

K nulové variantě oddlužení se během diskuse vyslovil i Daniel Hůle, vedoucí programu Kariérní a pracovní poradenství při společnosti Člověk v tísni. "Nevnímám jako spravedlivé, proč insolvenční správci mají mít takový díl − je to takřka 100 tisíc korun, co dlužník zaplatí během sedmi let insolvenčnímu správci − a věřitel nemá mít nic," řekl. Poplatky, které během plnění insolvenčního kalendáře náleží insolvenčnímu správci, případně soudu, by byl dlužník povinen platit i v případě, kdy by byla schválena varianta oddlužení počítající se splacením nula procent pohledávek. S Hůlem souhlasili i ostatní diskutující, připustili však zároveň, že vzhledem k úkonům, které insolvenční správce činí, je nutné s poplatky počítat. Podle Daniela Hůleho by bylo vhodné návrh pozměnit tak, aby věřitelé získali alespoň 10 či 15 procent z výše pohledávek.

Náměstek Hanzlík během diskuse zdůraznil, že i hranici splacení 50 procent dluhů za tři roky lze považovat za výraznou změnu. Podle něj není vhodně zvolená, protože podle statistik skončí do pěti let zhruba 16 procent oddlužení 100 procenty splacení pohledávek a kolem 40 procent oddlužení je uspokojeno nad 50 procent.

Návrh přináší i diskutabilní ochranu obydlí. Pokud dlužník vlastní nemovitost, která není obtěžkána zástavním právem, tedy například hypotékou, a pokud hodnota nemovitosti nepřesáhne tisícinásobek normativních nákladů na bydlení, což činí v Praze přes sedm a půl milionu korun, tak nemovitost nebude použita v insolvenci ke splacení pohledávek.

Strach ze zneužití novely

Novela, jež je často nazývána amnestijní, je kritizována také kvůli možnosti zneužití těmi, kteří vstupují do oddlužení s nepoctivým záměrem. Poctivý záměr je přitom podmínkou pro vstup do oddlužení. V otázce poctivosti je podle advokáta z advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners  Petra Sprinze Nejvyšší soud velmi shovívavý. "Oddlužení je tady typicky pro toho, kdo selhal, kdo si vzal spoustu úvěrů, kdo je zneužíval, i pro toho, kdo se oddával gamblerství a opilství," vysvětluje. Taková praxe se pak často neshoduje s realitou v zemích, které byly pro navrženou úpravu vzorem.

Podle advokáta Bohumila Havla nelze srovnávat například českou a německou úpravu, z níž navrhovaná novela vychází. V Německu totiž o odpuštění dluhů rozhoduje individuálně soud. V našich podmínkách je oddlužení spíše automatizované, tedy za splnění podmínek je oddlužení povoleno. "Dívat se do jakékoliv zahraniční úpravy bez nějakého logického, historického a sociálního kontextu je naprosto liché," dodává Petr Sprinz. Kontrola poctivosti pak připadá na insolvenčního správce. Soudci pro takové jednání nemají z důvodu zvyšujícího se počtu oddlužení kapacitu. "Počet návrhů v roce 2008 byl 5236. Počet návrhů dnes je téměř 30 tisíc," říká Sprinz.

V diskusi také zaznělo téma, zdali za současnou situaci dlužníků nemohou částečně i bankovní poskytovatelé půjček. V České republice je evidováno na 800 tisíc exekucí. "Banky, coby poskytovatelé spotřebitelského úvěru, zůstávají pod poměrně přísným dohledem České národní banky," vysvětlil Filip Hanzlík a dodal: "Procento úvěrů v ohrožení je zhruba kolem tří procent a procento úvěrů v selhání je pod jedním procentem. Když to srovnáme s ostatními státy Evropské unie, lépe jsou na tom pouze Lucembursko a Nizozemsko." Podle diskutujících byl problém převážně s lichevními společnostmi, který do budoucna vyřešil zákon o spotřebitelském úvěru.

Experti se shodli, že stávající návrh novely insolvenčního zákona by v současném znění projít neměl. "Řešíme velmi masivním kladivem něco, co není výsledkem chyby insolvenčního práva, ale výsledkem selhání právního řádu," dodal k problému dlužníků s vícečetnou exekucí Bohumil Havel. Navíc v tomto volebním období novela s největší pravděpodobně nestihne projít Poslaneckou sněmovnou, tudíž ji bude nutné předložit znovu v novém volebním období. Tomu by však měla předcházet otevřenější diskuse.