Už je nejvyšší čas přestat si lhát, že zdravotní péče je stejná pro každého bez ohledu na majetek a na jeho příjmy. České zdravotnictví sice oficiálně příplatky za nadstandardní péči zakazuje, realita je však odlišná. Pokud tento fakt dojde i politikům, bude to jen dobře.

Nejde jen o zubařskou péči, kde si připlácíme dlouhodobě a aktuálně se v ní bojuje o zákaz amalgámových plomb a jejich náhražku placenou z veřejného zdravotnictví (která, jak se navíc ukazuje, neodpovídá tomu, co by člověk od plomby čekal. Tedy především dlouhodobou výdrž). S nadstandardem se člověk fakticky setká všude. Otcové platí za přítomnost u porodu, což sice Ústavní soud výslovně zakázal, ale už nic neřekl o tom, zda je možné vybírat příplatek za půjčení roušky, pláště nebo třeba židle, pokud to trochu přeženeme. Pacient si může připlatit třeba i za lepší čočku při operacích oka, jen na faktuře nemá napsáno doplatek za nadstandard, ale třeba sponzorský dar dané instituci.

Odpůrci nadstandardů dlouhodobě tvrdí, že jejich legislativní zavedení rozdělí zdravotnictví − jedno pro chudé, druhé pro bohaté − a zhorší zdravotnickou péči. Ve skutečnosti je ale propagovaný rovný přístup k lékaři a k technice mýtem. Bohatí si připlatí lepší péči a lepšího lékaře, i když zatím neoficiálně. Obyvatelé měst jsou na tom lépe než ti, kteří žijí na vesnici. Dokazují to mimo jiné i údaje o průměrné délce života, která je vyšší ve městech. Tedy v místech s lepší dostupností lékařské péče. Pokud si v Praze nebo v Brně může pacient vybírat mezi mnoha specialisty, nemocnicemi, diagnostikou apod., v jiných částech republiky prostě takový výběr nemá.

Další výhradou proti nadstandardům je, že pokud se oficiálně povolí, není jasné, kde skončí. Bude placená jen lehká sádra, lepší vnitrooční čočky či robotické ošetření? Nebo se do nadstandardu zahrne i diagnostika, případně vyšetření specialistou? S tím, jak se medicína stává stále nákladnější a počet pacientů kvůli prodlužování věku narůstá, může pootevření možností nadstandardů připomínat Pandořinu skříňku. Součástí nadstandardu by mělo proto být přesné stanovení toho, na co má člověk nárok z veřejného zdravotnictví, a také možnost připojištění za rozumnou cenu.

Zakazovat setrvale nadstandard, který v praxi stejně existuje, ovšem smysl nedává. I když zavedení nadstandardů ve volebním programu může vypadat jako sebevražda, měli bychom tuto odvahu ocenit. Protože každá realita je lepší než pohádka o světě, kde všichni mají vše.