Lidovci se vydali na cestu, na které hodlají překročit vlastní stín. Předsjezdovými slovy Pavla Bělobrádka už nechtějí být "tím šestiprocentním poštěkávajícím ratlíkem, jazýčkem na vahách, který je sociálním svědomím pravicových vlád a zodpovědným prvkem v levicových vládách, ale rozhodující silou". Vypadá to, že to lidovci myslí vážně. Spojenectví se Starosty a nezávislými, které má vytvořit "třetí sílu" v české politice, získalo podporu 85 procent delegátů, sám Bělobrádek dostal v předsednickém souboji s Jiřím Čunkem taktéž 85 procent hlasů. Odhodlání by tu bylo. Takže zbývá otázka, jestli to bude na překročení stínu, o kterém Bělobrádek explicitně mluvil, stačit. Možná ano, ale přece jen jsou na místě jisté pochyby. Stín je opravdu hodně dlouhý a hlavně není jisté, jestli si lidovci zcela uvědomují jeho povahu.

Za prvé je tu obrovská historická zátěž. Nejde ani tak o to, že řada lidí stále vnímá lidovce jako stranu pro "ty, kdo chodí do kostela". Ale spíš o to, jakou roli strana historicky vždy hrála. Lidovci jsou oním jednociferným jazýčkem na vahách, který je vždy u toho, ať jde vláda doleva, nebo doprava, už od svého založení v roce 1918. Pověst strany, která "jde s každým", odrazuje jiné než tradiční voliče možná ještě víc než to, že jsou stranou s adjektivem "křesťanská" v názvu. Uvědomují si to lidovci dostatečně? Asi tak úplně ne, protože Bělobrádek na jednu stranu říká, že chce zabránit mocenskému monopolu Andreje Babiše, ale nikdy od něj neuslyšíte natvrdo, že s ním nebude vládnout. Dá se jistě říci, že "bránit mocenskému monopolu" lze i v rámci koalice, a bude to do jisté míry pravda, ale u lidovců to bohužel značná část lidí vzhledem k historické zkušenosti zřejmě vyhodnotí jako tradiční obojakost, a zaváhá.