Když Tomáš Poucha před osmi lety v Česku spoluzakládal Institut interní komunikace, lidé se mu smáli. "Ťukali si na čelo a říkali, že jsme nějací blázni, co se jen chtějí napakovat na něčem, co není žádná věda, ale nějaká vymyšlená oblast," vzpomíná Poucha. "Jenže čas nám dal za pravdu a rychle se to posunulo, takže dnes je vnitřní komunikace regulérní a důležitý obor, který se už vyučuje i na vysokých školách," dodává.

Není divu. Svět se během osmi let razantně změnil. Tehdy se příliš nepoužíval Twitter ani Facebook, o Instagramu nemluvě. Nyní jsou to přesně ty věci, na které především větší společnosti sází, aby mohly rychle a efektivně informovat své zaměstnance o tom, co se ve firmě děje. Jenže je to vždy správná cesta?

Například Petr Kopáček z firmy Hamé si to nemyslí. Už proto, že ne všichni dělníci ve výrobních podnicích mají přístup k webu a na firemní e-mail. Takže podle něj nelze zapomenout na tištěný papír a nástěnky. Ale co mu vadí ještě víc, jsou porady. "Jistě, je to důležitý kanál komunikace, ale musí se využívat správně. K čemu je porada, která nikam nevede, není z ní jasná agenda, kdo má co na starosti, trvá přes hodinu a člověk má jen pocit zmařeného času? Zažil jsem to ve státní správě," říká.

A rozhodně není sám, kdo si myslí totéž. "Málokterý šéf umí porady vést tak, aby byly jasné, stručné a na konci byl výstup, kdo má co kdy udělat," souhlasí Poucha.

FIREMNÍ KOMUNIKACE

Z nejnovějšího průzkumu firmy Ipsos pro Institut interní komunikace plyne, že ve čtyřech procentech firem stále není nikdo, kdo by se tomuto tématu věnoval. A to v převážné většině odpovídali lidé z managementu větších firem nad 250 zaměstnanců. V 82 procentech podniků supluje vnitřní komunikaci oddělení personalistiky, které má ovšem spoustu jiné práce. A to vše se děje i přesto, že existují další výzkumy, které dokazují, jak přímo úměrně souvisí dobrá komunikace s loajalitou zaměstnanců k firmě, s jejich spokojeností s penězi a s jejich fluktuací.

Další velkou bolestí českých společností podle Pouchy je přístup nadřízených k zaměstnancům − snaha jim pouze něco "nasadit" do hlavy, aniž by to mohli pochopit.

"Konkrétní příklad? Manažer sdělil dělníkům, že když nebudou používat ochranné pomůcky, tak to bude mít vliv na kurz akcií firmy v Londýně. Nevysvětlil jim však, že bez pomůcek se zvýší počet pracovních úrazů, firma bude muset platit odškodné a její hodnota klesne. A tak po něm nastoupil předák a řekl: Když nebudete nosit přilby, nebudou odměny. Jasná slova, jasné sdělení. To se firmy stále učí, takže v důsledku nezáleží na tom, jakou formou se interní komunikace odehrává, ale jak je efektivní," vypráví Poucha.

Žádný z oslovených profesionálů by proto nedal současné vnitřní komunikaci ve firmách jedničku. "Firmy se stále neumí prodat vlastním lidem. Vzpomeňte na Baťu. Ten uměl interní marketing dokonale. I přes takový detail, že nejdřív nechal chodit zaměstnance do práce a teprve podle těch cestiček, kudy skutečně chodili, vybudoval chodníky," říká Markéta Greenbergová, personalistka a zakladatelka společnosti Assistant.

FIREMNÍ KOMUNIKACE