Věčný spor se vede o to, který James Bond je ten nejbondovatější. Sean Connery, Roger Moore, George Lazenby, Timothy Dalton, Pierce Brosnan, nebo Daniel Craig? Každý nachází esenci bondovství jinde, podle toho, ve kterém desetiletí se narodil a kterého agenta 007 viděl jako prvního.

Roger Moore, který v úterý zemřel ve věku devětaosmdesáti let, byl Bondem nejdéle sloužícím − hrál ho dvanáct roků v sedmi filmech. V tom ho už asi nikdo nepřekoná, a Mooreův potenciální vliv na diváky tak zůstává největší.

Ano, Bonda jako první zpodobnil Connery, který ho vybavil drsností a machistickým přístupem k ženám. George Lazenby byl v jediném snímku, V tajných službách Jejího Veličenstva, ještě větším atletem, ale také romantikem, který se dokonce oženil − a vzápětí ovdověl.

Moore roku 1973 nastoupil do bondovské série jako třetí představitel. Za sebou měl úspěšnou televizní kariéru, hrál westernového karbaníka Mavericka i tajného agenta Simona Templara alias Svatého (The Saint).

Bond v Mooreově podání nebyl velký rváč, spíš inteligentní detektiv vybavený neuvěřitelným množstvím technických udělátek, která mu pomáhala v boji s padouchy. Byl rovněž největším svůdcem a v posteli mu končilo nejvíce žen v dějinách série. A samozřejmě byl i největší vtipálek, muž, který se suchým anglickým humorem vysmívá smrti do tváře a prakticky ihned si na plátně zajišťuje nesmrtelnost.

Teprve Timothy Dalton, v některých filmech Brosnan a finálně Craig naučili Bonda znovu trpět a překonávat bolest.

Už Conneryho bondovkám se vyčítalo, že samy sebe neberou dost vážně, aby se divák mohl o hrdinu bát, a tudíž nepociťuje opravdové napětí a vzrušení − například v porovnání s filmy Alfreda Hitchcocka. Mooreův Bond šel ještě dál. Stal se vlastní parodií, která si ze sebe střílí, aby nebyla trapná.

Tvůrcům docházelo, že bondovky už jsou natolik přehnané, že i jejich hrdina musí mít pořád ironicky zvednuté obočí, jako by v lehkém údivu, co se kolem něj děje, a zároveň uklidňovat publikum v duchu "zvládám to bez problémů, a ano, opravdu vás nešálí zrak, právě jsem přeběhl přes řeku krokodýlům přes hřbety a před chvílí jsem shodil chlápka na vozíčku z vrtulníku do komína a teď se půjdu proletět do vesmíru a zkusím sex ve stavu beztíže".

Mooreův vliv byl tak dalekosáhlý, že bondovky navždy předefinoval několika generacím diváků a divaček jako zábavu, kde vítězí styl, elegance, požitkářství a klukovské hračičkovství.

Všichni ostatní Bondové se vůči tomu nějak vymezovali − buď neměli po ruce tolik vynálezů pana Q, nebo se k ženám nechovali jako k trofejím, nebo museli více spoléhat na svaly, reflexy a střelecké schopnosti. Případně mnohem více pochybovali o smyslu své práce a uvědomovali si, že jsou pěšáky ve velkých globálních hrách, nikoliv solitérními gamblery, kterým byla poskytnuta volná ruka.

Moore ztělesňoval absolutní nadřazenost bohatého bílého muže pozdního středního věku nad všemi ostatními, byl zosobněním snu o tom, že britský imperialismus neskončil − a herec svým šarmem přispěl k tomu, že toto poselství působilo i roztomile.

Mooreovské bondovky pak byly filmy rané postmoderní éry, kdy se popkulturní příběhy zarámovaly do zlehčujících uvozovek a byly vyprávěny s bájivým chlapeckým nadšením "a pak udělal tohle a pak tam byl ten zlej s těma zubama…". Zkrátka: chybělo už jen, abychom najednou zjistili, že bondovky píše podobný spisovatel jako v Muži z Acapulca.

Dnes už takovým stylem vyprávět nelze, zábava znovu našla své vážné archetypální jádro a uvědomuje si, že naše sny a obavy čerpají z dobového společenského kontextu. Éra mooreovských bondovek byla zapomněním na kontext − etapou, kdy si lidé mysleli, že si můžeme užívat beztrestně.