Letos žádné obří obrazovky, žádná srocení lidu na náměstích, žádná euforie. Čeští hokejisté na mistrovství světa zklamali naděje národa, který si ústy televizních komentátorů už mnoho let říká "hokejový". Nebude nám tohle každoroční emocionální národní vybuzení chybět? Nepřinese to časem nějakou "národní frustraci"? A vrátí se ještě někdy staré dobré časy?

Hokej byl v minulosti jedním z definičních vymezení české národní existence. Češi možná uměli vyrábět auta, sklo a bižuterii, ale hlavně uměli hrát hokej. Umějí ho hrát i dnes, ale už nám v tom umění ve srovnání s ostatními něco chybí. Už před pár lety o tom mluvil nejlepší český hráč všech dob Jaromír Jágr, když v souvislosti s dobrými výsledky národního týmu hovořil o "zázraku", který neodpovídá skutečnému stavu českého hokeje. Letos, při analýze neúspěchu, to potvrdil i šéftrenér Českého svazu ledního hokeje Slavomír Lener. Proč zaostáváme za ostatními, je zřejmé: zapomněli jsme na mládež, na výchovu, na to, že o tradici se musí pečovat, musí se rozvíjet a navazovat na ni, jinak chřadne a může i zemřít.