Když chce Andrej Babiš znectít své protivníky, používá slovní spojení "to jsou ty tradiční strany". Nahodilost? Kdepak. Tradice má asociovat něco přežilého, zastydlého, ba prohnilého. V opozici proti ní pak má stát Babiš coby symbol nového, čerstvého, životaschopného. Je to velmi chytré. A je to velmi nebezpečné.

Chytré je to proto, že lidé obecně touží po něčem novém. Každá druhá reklama pracuje s tím, že na daném produktu je něco "new", i kdyby to měl být jen tvar lahve. Po "novém" sáhne devět lidí z deseti, třeba proto, že s novým produktem si i oni připadají jaksi obnoveni, omlazeni, nebo zkrátka víc "in". Nové je obecně asociováno s progresivním, pozitivním, s vyšší kvalitou. Nic na tom nemění fakt, že novost se často ukáže být pouhým samoúčelem, nebo dokonce slepou uličkou. Fascinace novým se dá vysledovat vlastně všude: Od médií, která mají v oblibě titulky hlásící, že něco je "revoluční" či že se odehrála revoluce v čemkoli (klidně v i barvě ponožek), až po partnerské vztahy, kde člověk zhusta sáhne po novém "modelu", aniž by dvakrát přemýšlel, co si tím může způsobit. Tradiční výrobky, tradiční postupy, tradiční partneři to mají dnes těžké, nejsou dostatečně sexy.