Nejprve několik těžko zpochybnitelných pravd. Snaha najít nová odbytiště je kapitalismu vlastní. Není větší lákadlo než největší trh světa, zvlášť pokud už téměř čtyři desetiletí rychlým tempem a zdánlivě nezadržitelně bohatne. Pokud ekonomiku nejlidnatějšího státu diriguje nepočetná elita, těžko se tvářit, že jde o standardní prostředí, a tomu je tedy nutné přizpůsobit i ekonomickou diplomacii. Kam zasahuje vliv centrální i regionálních vlád, tam má smysl vysílat státní delegace, které − snad − byznysmenům otevřou dveře. Zvlášť v zemi, která si na oficiality potrpí tak jako Čína.

Z toho všeho by plynulo, že další, v pořadí již třetí státní návštěva prezidenta Miloše Zemana v říši středu − cesta, na níž ho doprovázel zástup podnikatelů a úředníků, zástup tak velký, že tentokrát naplnil oba vládní airbusy − je logickým krokem. Chovají se tak přece všichni. Angela Merkelová byla během sedmnácti let, kdy je kancléřkou, v Číně desetkrát. Takže zemanovská obchodní ofenziva si zaslouží chválu a nic než chválu?

Hodnotit bychom měli vždy podle reálných výsledků, ne podle sympatií, natož podle zbožných přání. Co přinesla právě skončená mise, zatím těžko odhadnout. Vykazované desítky miliard investic jsou zatím imaginární, ostatně dosud se ve větším měřítku nezhmotnily ani přísliby z předchozích let. A asi už je zbytečné opakovat, že investice v podobě odkupu podílů či celých firem − což je zatím jediný reálný výsledek nadbíhání Pekingu − české ekonomice nijak výrazně nepomáhají. Nákupy nemovitostí či trofejních aktiv, jako je fotbalový klub či proslulá historická budova, těší jejich dosavadní vlastníky, kteří dobře prodali, na výkon hospodářství a životní úroveň Čechů však žádný dopad nemají. Rozhodně ne v době, kdy je v zemi kapitálu takový přebytek.

Čínský kapitálový vstup je navíc často dvojsečný. Velmi přínosný může být v případě, kdy nový majitel otevře podniku dveře na své trhy, především tedy na ten čínský. V to doufají například Pivovary Lobkowicz. V trochu techničtějším oboru se ale stává, že je třeba přizpůsobit se požadavkům čínského trhu, což může znamenat i preferenci jednodušších výrobků. I to už jsme v Česku zažili. A nižší technická úroveň rozhodně není cestou k vyšší přidané hodnotě a následně k vyšším mzdám zaměstnanců, což je nyní nejdůležitější úkol místní hospodářské politiky.

Převzetím podniku navíc nový majitel získá kompletní know-how. A nikde není psáno, že až si ho Číňané osvojí, bude i nadále výrobní základnou Česko. To si samozřejmě majitelé českých firem a ještě víc jejich zaměstnanci uvědomují a je to zřejmě jeden z důvodů, proč bývají opatrní. Pro Tatrovku by bylo zničující, kdyby kopiemi bytelných terénních náklaďáků, třebas o něco horších, ale levnějších, čínský "partner" zaplavil trhy, na které si v Kopřivnici dělají zálusk. A těžko věřit, že by se třeba našlo místo ještě pro jednoho výrobce letounu L-410. Zda by pravděpodobněji v případě "rozvodu" skončil ten český, nebo čínský, není těžké uhodnout.

Nejde jen o plané obavy, podobné případy se už mnohokrát staly. Peking domácí výrobce zvýhodňuje do té míry, že zahraniční investoři, pokud nedisponují něčím, po čem Čína opravdu prahne, jsou jednoznačně diskriminováni. Němci takovou výhodu často mají, z českých podnikatelů jsou spíš ti prosebníci určení k využití. V Číně dokázali obrat i takového protřelého byznysmena, jako je Andrej Babiš, který prý v Číně přišel o dvě stě milionů korun.

Know-how je často v sázce kvůli prostému kopírování. Lichtenštejnská rodinná firma Kaiser, jejíž stovky zaměstnanců vyvíjejí a vyrábějí high-tech bagry a vysokotlaká čerpadla, se proto čínského trhu dobrovolně vzdala. Nestojí nám za to kvůli několika exportovaným kusům riskovat technický náskok, říká její dědic a šéf. Při opravdu strategickém myšlení může být výhodnější krátkodobé navýšení tržeb oželet. A aby kvůli Číně dělala i řadu nižší technické úrovně, nemá firma zapotřebí.

Čínský trh je v mnoha oborech klíčem k enormním ziskům, i proto se o něj strhla taková mela. Tomu odpovídá i velikost rizik. Třeba na dodržování autorských práv se více dbá, a to proto, že i Číňané už mají co ztratit, ale situace se lepší pomaleji, než roste ekonomická váha země. Standardní nejsou asi podmínky při vyvádění kapitálu. I proto jsou tam politické konexe nutné, PPF by mohla vyprávět. Ale vsázet na čínskou kartu příliš (a hrbit se při tom) se může i nevyplatit.