Když v úvodu očekávaného pokračování ságy o Vetřelcích, které ve čtvrtek s názvem Vetřelec: Covenant vstoupí do kin, android hraje na klavír Jízdu valkýr od Richarda Wagnera, předznamená ústřední téma celého filmu. Kdo by si pomyslel, že v centru akčního sci-fi hororu budou vznešené debaty robotů o novověkém umění?

Režisér Ridley Scott měl tímto snímkem propojit předchozí film Prometheus se světem původní "vetřelčí" franšízy, jejíž první díl v roce 1979 režíroval a jímž způsobil v žánru sci-fi i hororu revoluci.

K sáze se Scott vrátil předloni právě snímkem Prometheus, jehož děj předcházel prvnímu dílu. Pojednával o parazitických bytostech, z nichž měl později vzniknout ikonický humanoidní tvor s kyselinou místo krve, jehož podobu tehdy nakreslil švýcarský umělec H. R. Giger.

A nyní Scott konečně natočil opět i film, který má slavného Vetřelce v názvu a v němž se tento přerod dovrší. Bohužel se v něm vrší především veškeré problémy, které z Promethea učinily absolutní brak, jenž se marně snažil předstírat takřka filozofickou hloubku.

Když tentokrát posádku lodi, jež má kolonizovat vzdálenou cizí planetu, na pouti vesmírem vyruší podivné vysílání, po dešifrování se kupodivu objeví známá hudební skladba. Není to však Wagner, ale country písnička Veď mě dál, cesto má.

Kdo stvořil Vetřelce

Takhle to chodí v každém správném "béčkovém" filmu: posádka zapomene na roky monitorování vesmíru a rozhodne se kolonizovat planetu, z níž signál vyšel. Takové posádce pak každý milovník béčkových filmů přeje pouze smrt a už se těší na co nej­originálnější způsob, jak k ní dojde.

Jenže nový Vetřelec pochopitelně chce být víc než zábavný brak: jako Prometheus s úsměvnou neobratností tematizoval velké náboženské otázky vzniku lidstva, i tady scénář kutá v hlubinách lidského vědění. Byť samozřejmě dojde i na kutání smrtících mimozemských parazitů v hlubinách mnohem méně dokonalých lidských těl.

Snímek Vetřelec: Covenant začne jako docela sympatická pionýrská výprava. Hrdinové si na ni v duchu zmíněného country songu nevezmou skafandry, ale trampské mundúry a karimatky. A tak dlouho vrtají do každé pýchavky v okolních lesích, až z jedné vyleze mutantní zrůda a začne je rozežírat zevnitř.

Scott do filmu dostal několik drsných hororových scén, které se divákům zahryznou až do útrob. Ale jinak se jen opakuje stará známá, jen o dost hůře zahraná písnička.

Třeba akční scény jsou snímané nepřehledně a příliš zblízka, a když v té úvodní dvě různé hrdinky uklouznou v kaluži krve, divák přemítá, zda byl scenárista šovinista, či humorista.

Nechtěně komických míst je tu povícero, přicházejí hlavně ve chvíli, kdy se vyjeví, že na planetě na osadníky čeká android David ze snímku Prometheus.

Nesluší se prozradit, jakým přihlouplým způsobem se tvůrci vypořádali s návazností na tento film, ale je třeba podotknout, že způsob, jakým se tu vysvětlí vznik Vetřelce z původních snímků, má tak akorát moc znechutit fanouškům každé další sledování oblíbených, dnes již klasických vetřelčích titulů.

V jádru nového Vetřelce stojí úvaha, co se stane, když je android nadán schopností tvořit. Místo varování před úskalími umělé inteligence však debaty o Wagnerovi či anglických romantických básnících jen odvádějí pozornost od toho jediného, oč tu vždy běželo.

Když se ke konci filmu konečně objeví známý kokon, z něhož v prvním i dalších dílech vyskočil přísavný parazit a nakladl do útrob lidských těl své potomky, divák má na poslední chvíli šanci si zavzpomínat.

Hrůza, napětí či překvapení nepřijdou. Je to jen reminiscence časů, kdy filmy stály na silných, jednoduchých nápadech, a nikoliv na snaze uvláčet diváka jako nepozorného maturanta mudrováním.