Představte si zdravého člověka, který žije ze sociálních dávek. Mohl by pracovat, ale prostě se mu nechce, takže má "vymakaný" systém, jak ze státu vysosat co nejvíc. A protože je chytrý, daří se mu to. Úspěšně bruslí v paragrafech, přesně ví, jak se kdy tvářit, co kde říci, aby dostal maximum a všechno přitom bylo naprosto legální. Obírá stát a směje se. A teď z druhé strany. Představte si člověka, který by mohl platit daně, ale prostě se mu nechce. Vymýšlí, jak zaplatit co nejmíň, pokud možno nic. No a protože je chytrý a vlivný, daří se mu to. Úspěšně bruslí v paragrafech, přesně ví, co udělat, aby to bylo dokonale legální. Obírá stát a směje se.

Asi se shodneme, že aktivity obou jedinců jsou srovnatelně škodlivé. Ohlodávají stát z opačných stran. Jeví se proto zajímavým, že činnost prvního nazýváme s krajním opovržením "zneužívání dávek", činnost druhého naopak smířlivě "daňovou optimalizací". Vysvětlení je ale vlastně prosté. Činnost horních společenských vrstev byla ve srovnání s analogickou činností spodiny vždy nazývána jazykem eufemistickým: zatímco chudák "sprostě lže", sociálně lépe postavený se "nekonzistentně vyjadřuje". Zatímco drobný živnostník "krade", oligarcha "provádí složitou daňovou operaci". Různý (nejen) jazykový metr přetrvává dodnes, spravedlnost nespravedlnost.

Ale k tomu, co je podstatné. Ke srovnání našich modelových individuálních hrdinů: "zneužívače" a "optimalizátora".

Kvalitativní rozdíl mezi nimi není, kvantitativní ovšem ano. A pořádný. Počítejme.

Takový šikovný zneužívač dávek může měsíčně pumpnout stát na nejrůznějších příspěvcích třeba o 10 tisíc korun. Slušná práce. Ovšem daňový optimalizátor, který si pořídí například pár miliard korunových dluhopisů vlastní firmy s šestiprocentním úrokem, to je jinčí jura. "Ušetří" na daních dejme tomu milion měsíčně.

Výsledek porovnání? U "zneužívače" stát registruje minus 10 tisíc korun na výdajích, u "optimalizátora" minus milion na příjmech. Čistě matematicky je z pohledu státního rozpočtu daňový optimalizátor stokrát horší než zneužívač dávek (například odněkud z předměstí Varnsdorfu, kterým tentýž optimalizátor okázale opovrhuje.)

Lze namítnout, že se to takto mechanicky počítat nedá, protože optimalizátor třeba zaměstnává lidi, což je společensky a ekonomicky přínosné. Jenže kde je psáno, že pokud by lidi nezaměstnával optimalizátor, nezaměstnal by je někdo jiný, kdo by třeba i platil daně, tak jak má? Takže můžeme v klidu zůstat u toho, že společenské minus generované jedním megaoptimalizátorem vydá zhruba za minus stovky pasivních lidí na dávkách. V obou případech ve vší legálnosti samozřejmě.

Ani zneužívač, ani optimalizátor za sebe v jistém smyslu nemohou.

Zneužívač často vyrůstal v sociálně vyloučené lokalitě, kde se podobně patologicky chovají všichni kolem, je v bezvýchodné situaci, neměl žádný pozitivní vzor, a tak funguje, jak se naučil, nic jiného než pumpnout stát si ani neumí představit. "Nikdo si přece nechce brát od státu míň, než může," říká se v jeho ghettu.

Podobně jako on i optimalizátor vyrůstal v sociálně vyloučené lokalitě svého druhu. V ghettu, kde vždy platila maxima jít za vlastním prospěchem bez ohledu na cokoliv a nosit co nejvíc do vlastního hnízda. Jako on se chová dost lidí kolem něj, takže mu jeho vlastní hamižnost nepřijde divná. "Nikdo nechce platit státu víc, než musí," říká se s úšklebkem v jeho ghettu, s vědomím, že jeho obyvatelé mají dost prostředků na to, aby nemuseli platit fakticky skoro nic.

Zneužívač i optimalizátor jsou vlastně nakaženi dvěma typy téže sociální choroby. Můžeme ji nazvat třeba syndromem získaného selhání odpovědnosti. Jenže zatímco u zneužívačů se většinová společnost shodne, že jde o chorobu (a někteří aplaudovaní politici dokonce říkají, že je potřeba ji "léčit prací"), u optimalizátorů chorobu většinově nediagnostikujeme. Nezanedbatelná část lidí je dokonce ochotná uvažovat o tom, že by některý z nich mohl po svém způsobu naopak společnost z vrcholné pozice léčit. Což je úvaha, na které je, abychom se přidrželi medicínské terminologie, něco možná až patologického.