Bezdrátová telegrafie umožňuje zasílat soukromé zprávy na velké vzdálenosti, vysvětloval před 115 lety průkopník rádiového vysílání Guglielmo Marconi užaslé veřejnosti výhody svého aparátu. Mohu přístroj naladit tak, že nikdo jiný nedokáže sdělení zachytit, hlásal sebevědomě v novinových článcích Marconi.

Italský propagátor využití rádiových vln už měl za sebou řadu úspěšných demonstrací bezdrátového vysílání pro britskou vládu i přednášek pro veřejnost, a dokonce i první sportovní přenos, když vysílal přímo ze závodu jachet. Přesvědčivě prokázal, skepticismu řady vědců navzdory, že rá­diové vlny se mohou šířit i na vzdálenost přesahující přímou viditelnost, a po počátečních neúspěších maskovaných přehnaným optimismem, až chvástáním dokázal zachytit i signál vyslaný přes Atlantik. Zpočátku tedy jen v noci, kdy je "éter" klidnější.

I když vysílání na větší vzdálenosti bylo ještě nespolehlivé, doba nazrávala k nasazení radiotelegrafu na lodích. Ve velkém. To byla obchodní příležitost, o kterou se Marconi, tehdy ani ne třicetiletý, musel utkat s dalšími vynálezci. K jeho renomé a upevnění obrazu toho, kdo je v oboru nejdál, měla pomoci první veřejná ukázka opravdu dálkového vysílání v červnu 1903. Marconi byl připraven v nejzápadnějším cípu Anglie, 500 kilometrů od Londýna.

Nejznámější hacker

Kevin Mitnick, asi nejznámější hacker historie, dokázal proniknout do střeženého počítačového systému už v šestnácti letech. Jeho specialitou byly metody sociálního inženýrství – dokázal ze zodpovědných osob přístupové údaje doslova vymámit. Proti takovým metodám technické prostředky nezaberou. Mitnick si odseděl několik let vězení. Podle mnohých šlo o trest neadekvátní prokázaným škodám. Dnes podniká v oboru počítačové bezpečnosti, radí mnoha velkým firmám a přednáší o sociálním inženýrství.

Sál Královského institutu už byl naplněn dychtivým publikem, které poslouchalo "předprogram", vědeckou přednášku fyzika Johna Fleminga, když připravený přijímač začal zřetelně vyťukávat rytmické poselství: "Rats rats rats." Tedy Krysy krysy krysy. Takřka hluchý Fleming nerušeně přednášel dál. "Byl jednou jeden mladý Ital, který veřejnost za nos pěkně tahal," pokračoval bezdrátový telegraf a připojený zapisovač slova, která dešifrovali všichni v sále, kdo ovládali morseovku, spolehlivě zaznamenával. Urážkami naplněné poselství samozřejmě nevysílal Marconi. Jeho kanál naboural skrytý útočník, který se ve správný čas naladil na stejnou vlnovou délku.

Vandalismus v zájmu veřejnosti

Hned první "hack" v dějinách elektronické komunikace měl zjevný komerční motiv. K útoku se v dopise zaslaném Timesům přihlásil Nevil Maskelyne, iluzionista a vynálezce, kterého bezdrátové vysílání původně zaujalo, protože viděl jeho potenciál pro představení, kde "četl myšlenky".

Maskelyne Marconiho show naboural v zájmu Eastern Telegraph Company, která už tehdy spravovala desetitisíce kilometrů telegrafních kabelů, z nichž velká část vedla po mořském dně a vlastnila flotilu lodí, která je udržovala a pokládala další a další. Telegrafní společnost se obávala, že zcela nová, sice nezralá, ale zjevně flexibilnější a v porovnání s telegrafem nízkonákladová technologie může ohrozit její investice. A co pro ni mohlo být užitečnější než ukázka, že bezdrátové vysílání rozhodně není bezpečné a soukromé, jak signor Marconi tvrdí.

Maskelyne, jehož Marconiho lidé obviňovali z "vědeckého chuligánství", ve škodolibém dopise pro noviny hlásal, že na bezpečnostní díru bezdrátové komunikace upozornil v zájmu veřejnosti. Tehdy už měl za sebou další kousek, opět placený Eastern Telegraph Company: úspěšně odposlouchával Marconiho vysílání z lodí a s výsledkem se pochlubil v odborném časopise. Zatímco dnes je fakt, že bezdrátové vysílání z principu není soukromé, zřejmý každému, kdo kdy otočil ladicím knoflíkem rádiového přijímače, tehdy šlo o novinku, na kterou si musely zvykat i armádní špičky.

Potřeba útočně naladěných mozků

Maskelyna kromě peněz od telegrafní společnosti motivovala averze k Marconimu, jehož patenty bránily jeho vlastnímu podnikání. Přesto ho s trochou nadsázky můžeme brát jako průkopníka etického hackingu, který proniká do systému proto, aby upozornil na jeho zneužitelné slabiny.

Že prostředí počítačových systémů je bezpečnostními dírami přímo prošpikováno, si experti uvědomují od šedesátých let. Tehdy americké letectvo nechalo poprvé prověřovat bezpečnost počítačového systému v reálných podmínkách. Cílem podobných akcí je vyhodnotit skutečná, ale dosud skrytá rizika, a to jak technická, tak organizační. Nejsnazší cesta k informacím často vede přes takové, které zodpovědná osoba nedostatečně chrání, či přímo prozradí nepravým lidem, jak ukázal případ Kevina Mitnicka, nejznámějšího hackera historie.

Jak se počítače rozšiřovaly do firem a domácností, přibývalo i bezpečnostních problémů. Už v dobách sálových počítačů a minipočítačů se ukázalo, že stoprocentně zabezpečený počítač je iluze. Snahy vytvořit počítačový systém, jehož bezpečnost je formálními matematickými důkazy plně ověřena, sice existují, ale výsledky jsou nanejvýš nepraktické. Nelze jinak než si rizika připustit a podle toho konat.

V protiakcích se podle hesla kozel zahradníkem skvěle uplatňují bývalí hackeři. Jejich rady jsou ne­ocenitelné, protože uvažují jinak než typický správce sítě. Ten je z podstaty věci obranář a některé triky mu na mysl nikdy nepřijdou. Problematickou stránkou zaměstnávání bývalých hackerů je však kromě etických otázek vždy přítomná obava, do jaké míry se ten který expert s temnou minulostí polepšil.

Snad ještě důležitější jsou pro zvyšování bezpečnosti nadšenci, kteří nikdy nepřekročili zákon (nebo se jim na to nepřišlo), ale hledání slabých míst je láká. Těm dodatečnou energii dodává stejný motor, jaký ve své době poháněl iluzionistu Maskelyna v souboji s Marconim − peníze od korporací.

Producenti operačních systémů a obecně dostupného softwaru totiž vsadili na vypisování odměn za objevení chyb. Například Google se nezdráhá nabízet sumy, které v korunách dosahují milionů či desítek milionů − jednou dokonce k potěše geekovské "cílové skupiny" vyplatil "pí" milionů dolarů. Stejně postupuje Facebook i další, ne až tak bohaté firmy či organizace typu Mozilly, producenta prohlížeče Firefox.

Největší softwarová firma světa Microsoft tuto cestu dlouho odmítala. Před čtyřmi lety, v době, kdy chystal vypuštění verze Windows 8.1, Microsoft svůj přístup změnil. Chraňte naše zákazníky a vydělejte si při tom peníze, hlásá dnes. Ve světě nedokonalého softwaru je to asi nejlepší způsob, jak se o chybách dozvědět. Když na ně nepřijde etický či legálně nabídnutými penězi motivovaný hacker, nezmizí. Jen na ně mohou mít monopol tajné služby či organizovaný zločin. A ty se o tajemství dobrovolně nepřipraví a díry využívají tak dlouho, než se nějakým nedopatřením dostanou na světlo.

Tak tomu bylo i v případě mal­waru WannaCry, který na konci minulého týdne dokázal infikovat statisíce počítačů. Nejvíce to odskákaly ty, na nichž běžel dnes už Microsoftem odepsaný, ale stále široce používaný systém XP. Jeho jádro vznikalo v době, kdy firma řízená Billem Gatesem a následně Stevem Ballmerem měla vůbec největší problémy s bezpečnostními dírami. Najmutí nejlepších hackerů by už tenkrát určitě pomohlo.