"Po osmi letech jsem napsal knihu. To byly galeje!" vzkřikne spisovatel Jáchym Topol v pražském knihkupectví Ostrov, načež na stůl mrští svým novým románem zvaným Citlivý člověk. Něco musí přečíst, tak vybírá náhodnou pasáž: rozhovor mezi hercem s disidentskou minulostí a jeho někdejším učitelem, udavačem.

Starý přežívá na lodi u Sázavy. A mladému vyčítá celé uplynulé čtvrtstoletí. "Za Havla ste se rozběhli do světa, a co z toho, nic, ty moulo," nakládá mu. "Facky a kriminál za básničky, no, ty vole, to je romantika dvacátýho století, po tom se ti stejská, chlape, co?" Nebo aktuálněji: "Víš, kolik negrů z tý uprchlický vlny v našich Čechách nakonec zůstalo? Ani jeden. To je terno, viď? Co ty na to, ty bojovníku za lidský práva?" Pak se jme velebit tažení ruských vojsk. "Zase budou tady a kozácký koně se eště napijou ze Sázavy!"

Kdo byl Topolovu čtení přítomen, ví, že se publikum za břicho popadalo. Ale uplynulo několik týdnů a Jáchym Topol je trochu nesvůj. Ohlasů na toto parodické "zúčtování se svobodou" už má tolik, až se skoro obává, aby ho někdo nebral vážně.

"Rád bych, aby v tom lidi viděli sebeironii. Že ani bejvalej disident není nedotknutelnej. Mně přijde strašný drtit ostatní a sebe zachovat jako čistého rytíře ve zbroji," vypráví Topol ve své kanceláři v pražské Knihovně Václava Havla.

Tady je ironie o to silnější: právě v knihovně, kde šestým rokem pracuje coby programový ředitel, Topol pořádá besedy vstřícné k disentu i uprchlíkům a kritické vůči Rusku. "Když vidíš zrcadlo, je dobré do něj taky trochu flusnout. Víc v té scéně není," povídá Topol.

Jeden z nejvýznamnějších žijících českých spisovatelů s Citlivým člověkem, svojí šestou prózou, právě objel šest měst. Absolvoval "největší turné od dob Sestry", jak říká v narážce na svůj nejznámější román z devadesátých let. Tento pátek knihu představí ve Stanu malých nakladatelů na pražském veletrhu Svět knihy.

Bývalého undergroundového básníka a později novináře Topola si od jeho zaměstnání v Havlově knihovně dnes už těžko odmyslet. Ostatně když vysvětluje, proč román psal osm let, jako jeden z důvodů uvádí pracovní vytíženost.

Také to ale bylo k něčemu dobré. Návštěvy ukrajinských básníků, krymských Tatarů či ruských disidentů, které do knihovny zval, Topola udržely v obraze o dění na Východě. A to se do románu propsalo.

Kniha Citlivý člověk začíná jako vyprávění o divadelníkovi s disidentskou minulostí. Říká se mu prostě Táta, "na hlavě histrióna hipí hučka", na všechno nějaká výmluva. "My sme nemohli studovat, každej se nenarodí jako sametový dítě," poučuje svoji o generaci mladší přítelkyni, dítě sametové revoluce. Co chvíli spráskne ruce: "To bylo eště za Havla!"

S dětmi, které jaktěživ neviděly školu, kočují postavy Topolova románu Evropou jako cirkusáci. Kradou v obchodech, divadlech. Když dostanou kšeft, hrají strašné blbosti, "postmoderní, alternativní, multikulturní" divadlo, třeba Shakespearova Othella s gorilou.

Souhrou událostí se však ocitnou na okupovaném ukrajinském území, na oslavách takzvaného Novoruska. Tu jsou vojáci, "holota s vypoulenýma očima" vyzbrojená nástroji na trýznění. Vodí mezi sebou herce Gérarda Depardieua na provázku jako cvičeného medvěda. Kličkují před raketami vypalovanými "ukrajinskými fašisty", mají plnou hubu řečí o americké propagandě. V katakombách spalují těla zabitých ruských vojáků, kteří na Ukrajině byli, jak známo, jen na dovolené.

Dosud se čtenář Topolova románu celým tím výbuchem představivosti výhradně bavil. Ale nejpozději při popisu této společnosti živené propagandou a machismem mu přece jenom zatrne. Tohle je kraj kozáků, tady hlídají hrdlořezové. Na čepelích nápisy Donbas. Silnější zabíjejí ty slabší.

"Nad mými knihami všichni poznamenají, jaké mám fantasmagorické nápady," říká Topol, jenž tyto úvahy u mnohých čtenářů povzbudil, když ve starším románu Kloktat dehet líčil alternativní dějiny nebo když divadelní hru Cesta do Bugulmy zasadil do blízké budoucnosti. "Ale když teď píšu o Novorusku, Legiích svatého Štěpána, Ruské pravoslavné armádě nebo insigniích pravoslavného stalinismu, nejsou to výmysly," podotýká Topol. I ta krematoria na spalování těl ruských vojáků si prý vyzdrojoval.

Topol, jehož Východ vždy hrůzyplně fascinoval, nepíše jen o tom, co slyšel a našel. Od anexe Krymu se několikrát vypravil na Ukrajinu a čerstvě má v paměti návštěvu Běloruska, při níž jeho druha, ukrajinského básníka Serhije Žadana, "ve tři ráno v hotelu sebrala KGB na výslech", jak líčí. "Večer byl sraz básníků, kde to bylo samé haló a hurá, do vzduchu létaly čepice, že Žadana pustili. Proč ho zbastli? Nikdo neví. Prostě byl nežádoucí Ukrajinec."

Z běloruského venkova si Topol vybavuje obří protiletadlová děla. A hrůzu nahánějící muže, kteří "půjdou bojovat, jakmile jim Lukašenko nebo Putin zavelí," tvrdí. "Tihle chlapi v posilovnách nemarní čas. Ještě od pradědů mají v hlavě zakořeněné, že zase budou válčit," konstatuje Topol, který podobnými typy zabydlel i svoji knihu.

Topolova próza je jedněmi označovaná za politický román, jinými za laskavou grotesku. Nálepky ale nesedí. Kniha nedrží žánr, natož téma. Není jednoznačná.

Po eskapádách v Novorusku hrdinové prchají do Posázaví, kde se do popředí dostává rodina Baštů, "motorizovaní poslové starodávného sázavského klanu", a tím pádem zcela jiní hrdinové. Vedoucí vrakovišť a bordelů, vymahači dluhů, trampové. Automechanici, rybáři či prostě poustevníci. Někteří podvádí, jiní kradou. Další jen žvaní. Čtenář objevuje jiný svět. Před očima se mu rozbíhají desítky příběhů.

Na tomto Topolově "divokém Východě" se nedbá na pravidla. Žije se v komunitách, kmenech, po kovbojsku si každý dělá zákon tak trochu sám. Někdo se zničehonic zjeví. A třeba postava řečená Napalm vyleze ze Sázavy, paže a stehna potetovaná "lebkami, ženskými, dýkami".

Nejsou to všechno nějací mytičtí tvorové zrození z této řeky, tohoto kraje? To tedy prr, ohrazuje se Topol. "Jsou to třeba mí spolužáci. Nebo vzdálení příbuzní, co tam dodnes žijí. Sázava omývala mé dětské nohy," praví čtyřiapadesátiletý romanopisec, jenž v tomto kraji malíře Josefa Lady částečně vyrůstal.

Do románu se propsaly třeba Topolovy vzpomínky na místní povodně. "Stáli jsme s bratrancem u potoka a bidly jsme přitahovali psí boudy," vzpomíná. "Nebo si pamatuji průnik igelitu do běžného života. To takhle po řece připlul nafukovací kruh pro děti. Do té doby jsme nic podobného neviděli."

Čtenář si lecjakou řeku vybaví z Topolových starších románů − hrdina toho prvního, Sestry z roku 1994, se dokonce jmenoval Potok. Ale zatímco Sestra se odehrávala v Praze, Citlivý člověk je román mimoměstský. "Já na to psaní o městech teď nějak nejsem. Taky kvůli jazyku. Čím dál od Prahy, tím líp. Traťový dělník nebo lesák z okolí Čerčan mluví jinak než lehká děva z Bílých Karpat," dí Topol.

Při psaní využil i poznámky z dob, kdy pracoval jako reportér časopisu Respekt. Když se hrdinové jeho knihy zastaví v horském průsmyku, kráčí místy, která už Topol popsal jako novinář. "Jednou jsem třeba dělal reportáž o chemičce, která se vylila do řeky a otrávila ryby. Objevil jsem tehdy říční břeh, kde bydleli bezdomové. Byli sympatický, tak jsem dvě noci přespal."

A zcela vymyšlená není ani stěžejní legenda románu, příběh o sovětském tanku kdysi shozeném z mostu a nyní vytaženém z říčního dna. "Když jsme s bratrancem v Poříčí chodili pytlačit, pod vodou býval takovej stín. Starší kluci tvrdili, že je to tank," vzpomíná Topol, který jako dítě znal jen tanky německé. Samozřejmě z vyprávění. "Pak jsem v osmašedesátém roce viděl, jak po stejné silnici, kde táta viděl německé zajatce, vržou ruské kolony. Všechno se mi to v hlavě spojilo."

Kniha

Jáchym Topol
Citlivý člověk
Torst 2017, 360 stran, 299 korun
(Autor knihu uvede tento pátek 12. května od 18.30 hodin na veletrhu Svět knihy ve Stanu malých nakladatelů a znovu v úterý 23. května od 19 hodin v pražské Knihovně Václava Havla)

Jáchym Topol sice tvrdí, že napsat Citlivého člověka byly galeje, má tím ale na mysli zhruba roční práci s upravováním a krácením. "Jinak jsem se samozřejmě chechtal. Moc nevěřím na tvůrčí muka. Když tě nebaví psát, nepiš," říká.

To, co nakonec napsal, by prý neoznačil ani za politický, ani veselý román. Ruský tank vyzvednutý z řeky, stín znovu se vzpínající ruské říše a úzkostná společenská atmosféra v Česku z knihy ční výhružně.

Jsou pasáže, v nichž ani Topol nežertuje. Když v románu mladší hrdinové musí přebrat štafetu po starších. Když ti starší zahořknou a osamocení uvažují, jak život skončit po svém. Když přemýšlejí o bohu. Nebo naopak zavětří svobodu a navzdory všemu a všem se někam vrtnou.

V takových chvílích se vyprávění stáčí nečekanými směry. Kamkoliv, kde to u Sázavy zajiskří, kde je život. Na stovkách stran Topol střídá příběhy, témata, postavy. Mluvit je nechává typicky bez uvozovek. A pomáhá si archaismy, nářečím či básnickými novotvary, které z už tak neuvěřitelného děje dělají ještě větší šifru.

"Pro mě je vysloveně kladnou postavou ten Táta. Hledá domov a klid. Vede svoje kluky životem, ale nikdy je neopustí," říká Topol o jednom z hrdinů, byť sám spíš přilnul k těhotným dívkám Světle a Monče. "Ty v tom světě mají šanci, tak jsem s nima. Vůbec jsem na straně těch mladejch."

Čtenář Citlivého člověka ale nemusí "jít" s jednou postavou. Úplně stačí, když se nechá strhnout Topolovým jazykem, představivostí, jež v Posázaví vidí nevídané. "Projedou pod mostem, strmícím ve výši a upomínajícím na římské akvadukty střežené legiemi," píše Topol. Nad ránem vnímá "mlžné šírání s váhavým příslibem jitra". A cesty vedou přes řečiště, kde "ve stopách ponechaných v mokvavém mechu se myriády škeblnatek hýbou k slasti z páření".

Kde se ta představivost bere? Krásný je Topolův svět.

Související