Základní vlastností Andreje Babiše je se nikdy a za žádných okolností nevzdávat. I proto vystoupal až tam, kde dnes je. Ale v této chvíli mu jeho zaťatost nikdy neopouštět dobyté pozice mimořádně škodí. Hra o to, za jakých podmínek odejde z vlády − a on nakonec odejde −, připomíná holandskou aukci, kdy se vyvolávací cena snižuje, hlavně aby se zboží s brzo končící trvanlivostí už konečně prodalo. Takovým rychle se kazícím zbožím je nyní i Babiš. Když Bohuslav Sobotka rozjel svou životní hru s demisí celé vlády, mohl Babiš prásknout dveřmi, na pár měsíců zmizet z vlády, dosadit na ministerstvo financí nějakého věrného podržtašku a za pláče celé republiky se vystavovat až do voleb jako mučedník ukřižovaný Sobotkou a Miroslavem Kalouskem. To ale Babiš, který se v životě nevzdal a ani to neumí, nedokázal. A tak teď s překvapením hledí na to, co jeho tvrdohlavost způsobila. Bude nakonec rád, když se mu podaří s sebou z vlády stáhnout i premiéra, což přitom byla původní Sobotkova nabídka.

Ten propad mezi vyvolávací cenou Babišova konce, kterou původně stanovil Sobotka demisí, a tou současnou je opravdu propastný. Ještě před dvěma týdny premiér dobře věděl, že nemá absolutně žádný politický smysl navrhovat odvolání vicepremiéra prezidentovi. Prezident by se postavil proti, rozštípla by se mu sociální demokracie, kde bobtnala Babišova pátá kolona, a nakonec by mohl být za ještě většího slabocha, než mu do té doby bylo vyčítáno. Proto volil sebevražedný postup, od kterého si sliboval především stmelení sociální demokracie. A měl i řešení − svůj i Babišův konec. Babišovu cenu ale nejprve snížil jeho spojenec prezident svým absurdním divadlem se Sobotkovou demisí a výkladem, že má skončit jen premiér. Tehdy se Sobotka znovu nadechl a se stmelenou ČSSD mohl navrhnout konec Babiše. A pak už bylo pro předsedu ANO jen hůře.

Protože nedokázal strategicky udělat jeden krok vzad, aby pak mohl udělat o dva kroky více ve volbách, začala dál devalvovat jeho hodnota. Proti Babišovi se z donucení obrátili už i lidovci, kteří se jinak už vidí v příští Babišově vládě. Babišem pečlivě opečovávaná vnitrostranická opozice v mezích zákona se utrhla ze řetězu a europoslanec Pavel Telička vyzval Babiše k odchodu z ministerského postu. A obrovským políčkem jsou demonstrace proti duopolu Babiš−Zeman. Ministr investoval minulé tři roky nemalou energii do image politika, který je neustále s prostým, dělným pracujícím lidem, zatímco Sobotka sedí ve své slonovinové věži ve Strakově akademii a vůbec neví, co se v republice děje. Teď Babiš zjišťuje, že po všem tom fotografování, jak močí na festivalech, a všech těch vypitých malých pivech při obhajobě EET v restauracích jsou zde najednou desítky tisíc lidí na náměstích proti němu. A to pět měsíců před volbami. To naštve.

Babiš teď přemýšlí, co může ještě uhrát. Buď může udělat to, co pro něj bylo nejlepší už na začátku. Prásknout hlasitě dveřmi a na billboardy se vyvěsit jako ukřižovaný se smějícím se jidášem Sobotkou. Ale také je možné, že Babiš, který neumí prohrávat, nepřenese přes srdce, že by se Sobotka udržel ve funkci premiéra, zatímco on by padl. V té chvíli bychom se nejspíše vrátili k původnímu Sobotkovu plánu na demisi celé vlády, konci obou kohoutů na jednom smetišti a jmenování vlády nové v čele nejspíše s Lubomírem Zaorálkem. To je koneckonců i plán, který si před odletem do Číny osvojil prezident Zeman a kterým by si alespoň udržel trochu fazony poté, co naprosto nezvládl svou ústavní hru.

To vše jsou ale jen různé cestičky k tomu samému konci. Babiš z vlády odejde a rozjede před volbami kampaň, jakou tato republika ještě neviděla. Vyštván z vlády se opře do pakáže všeho druhu takovým způsobem, že kampaně reálné parlamentní opozice budou vypadat jako přitakávání vládnímu programu. Kampaň bude nejspíše o to brutálnější, že Babiš bude muset dohnat u veřejného mínění to, co během posledních dvou týdnů ztratil.

Nemá však jinou volbu. Jakkoliv je současná vládní krize, která přerůstá v ústavní, vážná, nikdo ze zúčastněných ani na chvilku nepochybuje, o co se především hraje: získat co nejlepší výsledek v podzimních volbách, které definitivně rozhodnou o tom, kterým směrem chce Česko dále jít.