Působí jako spokojený, blahobytný Rakušan. Podnik, který převzal od otce, dnes už vede jeho syn. Do práce stále chodí, ale v očích se mu zableskne víc, když mluví o vnoučatech, motorce Harley-Davidson či o fanynkách, které by se do něj mohly zamilovat. Protože účinkuje v reklamě. "Chtěl jsem tam nechat vytisknout do rohu své telefonní číslo, ale to mi rodina nedovolila," říká.

Pamatujete si, kdo slogan "Spak má šmak" vymyslel? Byla to reklamní agentura?

Pokud si vzpomínám, napadlo nás to na poradě v Sušici, kde jsme založili v roce 1990 společný podnik. Muselo to být už někdy v tom roce. Seděli jsme s kolegy, psali si různé slogany v němčině a zkoušeli, jak by to znělo v češtině. A najednou někdo řekl: Spak má šmak.

Proč se stejný slogan nepoužívá taky v Rakousku? "Spak hat Geschmack?"

My tu používáme jiný, který říká, že náš kečup přináší chuť a požitek. Ten původní německy tak chytlavě nezní.

Zmínil jste rok 1990. Vy jste do Česka, vlastně tehdy ještě bývalého Československa, přišel podnikat hodně brzy, že?

Jako jeden z prvních zahraničních investorů.

Hans Peter Spak (72)

◼ Pochází z vídeňské lahůdkářské rodiny. Jeho otec provozoval malý podnik na výrobu majonézy. Po převzetí rodinné firmy rozšířil v roce 1974 výrobu o kečup, který se stal jejím vlajkovým produktem. V roce 1990 přesunul část výroby do české Sušice.

◼ Má syna, jenž dnes firmu řídí, dceru a dvě vnoučata. Jeho koníčkem jsou výlety na motorce Harley-Davidson.

Kdy vám došlo, že se tu nabízí příležitost?

Už v prosinci 1989. Těsně po revoluci, když se otevřely hranice. Přijeli jsme s manželkou na tři dny. Na výlet do Prahy. Protože nás to zajímalo. A hned ten první den jsem jí řekl, jestli si všimla, jak jsou lidé v ulicích dobře oblečení a že v nich jezdí hodně aut. Sice starých…

A většina z nich jedné značky!

… ano, škodovky. Ale i do těch musíte kupovat benzin a vozit je do servisu. Takže mi bylo jasné, že lidé v Československu nejsou chudí a že se tu otevírá šance na nový trh.

Taky levná pracovní síla.

To nebyl ten nejdůležitější motiv. Spíš mě zajímal nový trh. Ale je pravda, že jsme celkem rychle rozjeli i výrobu. Měl jsem know-how a měl jsem peníze na investice. Hledal jsem partnera a tím se pro mě stalo družstvo Mykoprodukta. Založili jsme společně akciovou společnost.

Pak zafungovala reklama.

Ano, zase pomohlo to, že jsme byli jedni z prvních. Odvysílali jsme v televizi v hlavním vysílacím čase stovky spotů. A neměli jsme skoro žádnou konkurenci. Každý si ten slogan zapamatoval. O pár let později by taková kampaň byla mnohonásobně dražší a už bychom si ji nemohli dovolit. A taky se objevila konkurence. Ty první roky kapitalismu v Československu a Česku byly bouřlivé. Družstvo, s nímž jsem měl napůl výrobní závod, šlo do privatizace. Tak jsem jeho podíl odkoupil a stal se jediným vlastníkem.

Hodně lidí si asi i pod vlivem té poměrně velké kampaně představovalo, že Spak je velký nadnárodní koncern. Ale vy jste měl i na rakouská měřítka koncem 80. let poměrně malou firmu.

Měli jsme obrat kolem 60 milionů šilinků. Jen v Sušici dnes děláme obrat tak čtyřikrát větší, kolem 500 milionů korun. Asi 50 procent výroby exportujeme. Máme v Česku 170­­ zaměstnanců, zatímco v Rakousku asi 50.

Po převratu jsme v Česku odvysílali stovky spotů. Spak má šmak − každý si ten slogan zapamatoval. A neměli jsme skoro žádnou konkurenci.

Výroba se liší?

V Rakousku neděláme kečupy. V Česku zase neděláme hořčici. V obou zemích vyrábíme majonézy. Ale i tam jsou rozdíly, v Rakousku je děláme v tubách pro tamní trh. To je jeden z rozdílů mezi českým a rakouským trhem. V Česku se majonéza kupuje stále hlavně v kelímkách a sklenicích.

Rozdílů je hodně?

Ty byly spíš dřív. Lidé měli rozdílnou kupní sílu. Teď se to vyrovnalo a lidem v obou zemích se vede dobře. Rakušané jsou stále ochotni více utrácet, v Česku jsou zase lidé praktičtější a zručnější. To je asi ještě z doby, kdy byli zvyklí si vše opravovat. Ale mentality obou národů jsou podobné. Jsme si s Čechy mnohem blíž než třeba s Maďary. Hodně rodin má společnou minulost. Například manželčin dědeček pocházel z Českých Budějovic. A také kuchyně obou zemí jsou si podobné. To je mimo jiné i proto, že ve spoustě vídeňských domácností bývaly české kuchařky.

Vy jste se narodil v roce 1945. To byl pro Rakousko rok osvobození, ale zároveň počátek spojenecké okupace. Země byla rozdělena stejně jako Německo do čtyř zón. Jaké to pro vás bylo dětství?

Byl velmi přísný režim. Potraviny byly poměrně dlouho na lístky, deset deka másla na osobu. Můj otec se vrátil z války v roce 1946 a na konci téhož roku založil malou firmu na výrobu majonézy. Ta nebyla na příděl, takže se prodávala dobře. Naopak bylo těžké sehnat suroviny, hlavně vajíčka a olej. Byla to pro podnikání nezvyklá situace. Nákup surovin byl těžší než prodej.

A jak jste to vnímal vy jako kluk?

Chtěl jsem dělat to samé. Otec mi to nikdy nenařizoval ani mě k tomu zvlášť nevedl. Prostě to tak vyplynulo. Udělal jsem si maturitu a vystudoval potravinářský obor. Na půl roku jsem odjel pracovat do jedné německé firmy, a když jsem se vrátil, dělal jsem už pro otce. V roce 1974, v sedmadvaceti, jsem firmu převzal.

jarvis_59142c76498ea3e8b35dacd3.jpeg
Foto: Tomáš Škoda

Což je podobné tomu, jak to teď se synem máte i vy.

Ano. Syn už dnes naši firmu taky řídí. A taky jsem mu to nenakazoval.

V rodinných firmách jsou někdy problémem spory. Ty se synem nemáte?

No, tak to víte, mladí někdy potřebují poradit. A zároveň je musíte občas nechat zvítězit, protože mají dobré nápady. Já bych tomu neříkal spory, ale konstruktivní diskuse.

Hlavně jestli je za konstruktivní považuje i váš syn.

Doufejme. My už spolu pracujeme dlouho, takže víme, že to funguje. Tím, že jsme začali s výrobou v Sušici, bylo dost práce pro dva. Někdy tam jezdím já, jindy on. Nebo oba společně. Dnes už firmu neřídím, ale jsem v práci každý den. Je to můj koníček. A podobné to bylo i s mým otcem. Zemřel v roce 1982 a skoro až do smrti byl ve firmě každý den aspoň tři hodiny.

Máte dnes větší část výroby a velkou část byznysu v Česku. Nenapadlo vás se k nám přestěhovat, třeba částečně?

Do Sušice vždycky jezdíme na víc než jeden den. Dřív jsme tam měli byt, ale to se nevyplatilo, takže dnes přespáváme v hotelu. A Praha je velmi krásná. Hodně se podobá Vídni, navíc byla po válce mnohem méně poničená bombardováním. Takže když jste v ulici, kde vedle sebe stojí 15 nádherných barokních domů, tak užasnete nad tou krásou. Ale zároveň platí, že jsme oba se ženou "echt" Vídeňáci. Milujeme to tu… A je tu nejlepší Sacherův dort.

Co vás po roce 1989 v Česku nejvíc překvapilo?

jarvis_59142c76498ea3e8b35dacd7.jpeg
Výroba kečupu v sušické továrně Spak
Foto: Martin Svozílek

Jak byli lidé plní energie a jak rychle se adaptovali na nové poměry. Ale zároveň v nich z minulé doby zbyl takový ten respekt k hierarchiím. Takže když jsem někdy v roce 1991 přijel do továrny v Sušici a šel jsem se najíst do jídelny, naprosto to nechápali. Vstali, aby mi udělali místo, a už si nesedli. Trvalo, než jsem jim vysvětlil, že oni jsou pro mě stejně důležití jako já pro ně. Že jeden bez druhého nejsme nic.

Pamatujete si, co tehdy bylo k jídlu?

Asi nějaká omáčka s masem a knedlíky. Možná zrovna svíčková.

Spak měl spousty reklamy hned po roce 1990, ale pak trochu zmizel. Čím to bylo?

Stačili jsme značku zavést, dokud to bylo ještě levné. To asi bylo to nejlepší rozhodnutí. A je pravda, že ty roky pak nebyly jednoduché. Trh byl nepřehledný a nestabilní. Bylo obtížné dělat obraty. Po odchodu družstva jsme museli vybudovat vlastní obchodní oddělení a přijmout obchodníky. Ale od poloviny 90. let se to už zase zlepšovalo.

V roce 2006 jste firmu prodal nadnárodní společnosti, ale za dva roky jste ji koupil zpátky. Proč?

Nový majitel si moc nevěděl rady.

Za kolik jste firmu prodal? V rakouském tisku se psalo o 18 milionech eur.

Tu sumu jsme nikdy nezveřejnili. A ta částka, kterou jste říkal, nesedí.

Zpět jste ji koupil levněji?

Za podobné peníze. Ale byla v horším stavu. To je věc, která už je naštěstí za námi.

Byla to největší chyba, kterou jste jako podnikatel udělal?

Asi ano. Ale naštěstí šla napravit.

Dnes se Spak vrací do reklamy, a vy v ní dokonce sám účinkujete. Proč?

Nikdo jako pan Nestlé nebo pan Unilever neexistuje. Pan Spak ano. My chceme ukázat, že za naší značkou je skutečný člověk. Že v té reklamě účinkuji já, bylo osobní rozhodnutí. Navrhla to agentura, já jsem se poradil doma a nakonec jsem souhlasil. Takže teď už jen čekám na další nabídky z Hollywoodu.

Velké koncerny lidem určují, jaké mají mít chutě. Přitom by to mělo být naopak. Musíme vycházet chutím zákazníků vstříc.

Vlajkovým produktem Spaku je kečup. Nechci provokovat, ale ten je nejlepší od firmy Heinz…

Je to světová značka. Světový koncern, dnes Kraft Heinz, pátá největší potravinářská firma na světě. Neexistuje země, kde by jejich kečup nebyl k dostání. A hledají další partnery, se kterými by se spojili. Nevyšlo spojení s Unileverem, možná se o to pokusí znova. Ale není to dobrý vývoj, protože velké koncerny pak lidem určují, jaké mají mít chutě. Přitom by to mělo být naopak. My musíme vycházet chutím zákazníků vstříc, protože jsme v porovnání s Heinzem jen malá rybička v divokých vodách.

Já jsem se ptal na chuť. Mně Heinz chutná.

V posledních deseti letech se trochu zlepšil. Začíná se aspoň trochu přizpůsobovat chutím lidí na konkrétních trzích. Ale já jsem samozřejmě přesvědčený, že chuti lidí v Česku, Rakousku a okolních zemích nejvíc vyhovuje Spak.

Co ze svých produktů máte osobně nejradši?

Asi omáčky, třeba mexickou. Mám rád grilování a omáčky k němu patří.

Co ještě máte rád? Jak trávíte volno?

Jezdím na motorce. Jsem příznivcem značky Harley­-Davidson. Najezdím za léto tak deset tisíc kilometrů. Letos na podzim pojedeme s kamarády do Španělska a budeme tam deset dní jezdit. Žádné dálnice ani státní silnice. Jen ty nejmenší silničky.

Není to nebezpečné? Už jste boural?

Před dvěma lety ve Slovinsku. Jel jsem trochu moc rychle, ale hlavně v té zatáčce byla šotolinka. Na té mi to podklouzlo. Naprosto jednoznačně to nebyla moje chyba. (Směje se.)

My máme teď v Česku politickou krizi. Sledujete politiku?

V Česku, stejně jako v Rakousku jen okrajově. Vím, že jsou v obou zemích problémy, ale ty jsou všude. Řekl bych, že v principu vše běží tak, jak má. Protože kdyby neběželo, tak si české hospodářství nepovede tak dobře. Lidé si mohou vydělat, průmysl roste, není nezaměstnanost. A správně jste se rozhodli, že jste nepřijali euro. Můžete ekonomiku ovlivňovat.

Vy nemáte rád euro?

Prosím vás, vždyť ztrácí na hodnotě. Ta inflace, která se oficiálně udává, není pravdivá. Hodnota eura klesá. To vidím sám, když platím v restauraci. Dřív jsem dával spropitné pět šilinků a dnes dávám pět eur.

Možná je to i tím, že chodíte do dražších restaurací.

I to je možné. Ale inflace samozřejmě je. Někdy se mě lidé ptají, jestli dostávám nabídky od velkých společností, že by naši firmu koupily. A případně za kolik. Říkám, že taková suma není. A i kdyby byla, co bych s penězi dělal? Mít fungující podnik je mnohem větší jistota.