Když Miloš Zeman před necelými třemi lety vykládal v čínské státní televizi, že se do Číny přijel učit, jak stabilizovat společnost, dalo se nad tím mávnout rukou a pochopit to jako výraz sice neestetické, ale pořád jen formální přítulnosti k tamnímu způsobu vládnutí. Dnes bohužel vidíme, že je to mnohem vážnější. Český prezident zřejmě svůj výrok myslel doslova. Ona "stabilita" je pro něj tak důležitá, že je kvůli ní ochoten potlačit pravidla fungování svobodné demokratické společnosti a nahradit je autoritářskou svévolí.

Že je to přehnané? Kdepak. Jak jinak než jako svévolné nazvat prezidentovo chování, kdy vymýšlí kličky, jak zabránit odvolání ministra financí Andreje Babiše? V ústavě je napsáno, že prezident jakéhokoliv ministra na návrh premiéra odvolá a hotovo. Nic o koaliční smlouvě, na kterou se Zeman odvolává, v ústavě nestojí.

Mimochodem, i ona koaliční smlouva, ke které se Zeman tak upíná, výslovně říká, že "smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolání členů vlády". Dodává sice, že "pro každý takový krok musí předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany", ale že by premiér nesměl návrh na odvolání ministra podat, když podporu nenajde, to tam opravdu psáno není. Tvůrcům smlouvy bylo jasné, že nestojí nad ústavou.

Zeman říká, že není úlohou prezidenta kopat za jednu či druhou stranu konfliktu, ale hájit zájmy České republiky. To je jistě pravda, ovšem pak je otázkou, proč se tím neřídí. Je zcela evidentní, že "kope" za Andreje Babiše. Ministra financí drží ve funkci, lichotí mu, kudy chodí, zatímco premiéra Bohuslava Sobotku se pokouší při každé příležitosti, ať už rétoricky nebo ceremoniálně, ponížit. Proč to dělá, není těžké domyslet.

Za prvé dohrává pomstu Sobotkovi za staré křivdy z roku 2003. A za druhé si příchylností k Babišovi pojišťuje jeho podporu v prezidentských volbách, nebo přinejmenším to, aby Babiš nepostavil vlastního kandidáta, což by Zemanovo znovuzvolení mohlo vážně zkomplikovat. Ne, Zeman nehájí zájmy Česka, hájí především zájmy svoje. Abstraktní "stabilitou", kterou se tak ohání a v jejímž zájmu je ochoten napínat ústavu k prasknutí, je ve skutečnosti míněna stabilita jeho vlastní pozice.

Je proto dobře, že prezident naráží na nezanedbatelnou část politické reprezentace. Zvlášť cenný je postoj tří ministrů ČSSD, kteří za této situace odmítají prezidenta doprovodit na oficiální státní návštěvu Čínské lidové republiky. Je to drsný tah, teoreticky může mít i ekonomické důsledky.

Ale důležitější než jednostranné zaměření na čínské investice (které mimochodem zatím do Česka nic moc nepřinesly), je nyní dát najevo, že stabilizace společnosti na čínský způsob nemá v Česku místo. Že jádrem zdejší stability není a nemůže být svévole, ale jen a jen respektování stabilních pravidel, přičemž nade všemi pravidly stojí základní dokument demokratického právního státu − Ústava České republiky.