Kdyby špičkoví keňští běžci nastoupili na skutečný ultramaraton, neměli by bez speciálního tréninku šanci, myslí si legenda českého ultramaratonu Daniel Orálek. Závody, jako je Spartathlon, běh z Athén do Sparty na 246 kilometrů, jsou pro naprostou většinu vytrvalců nedostižným snem. Orálek podobné "nálože" zvládá, přestože dávno překročil hranici středního věku.

HN: Jak se vlastně běhá v 47 letech?

Pořád mě to baví, což je to hlavní. Je pravda, že když jsem loni běhal kratší závody, dosahoval jsem sice podobných výkonů jako před nějakými osmi lety, ale dával jsem do toho větší úsilí. Ale zatím nějaký dramatický propad výkonnosti nevidím, což je příjemné. Tělo se určitě mění, ale je to pozvolné, takže si toho člověk vlastně ani nevšimne. Určitě to chci táhnout, dokud to zdraví dovolí.

HN: Jak se dá skloubit ultratrénink s normální prací?

Jde to, horší by to bylo, kdybych měl malé děti, to bych asi musel rodinu šidit. Dvě tři hodiny denně tomu mohu obětovat. Kdybych se ale během živil, což jsem nikdy nedělal, tak bych měl určitě víc času na regeneraci, rehabilitaci, což jsou věci, které vlastně vůbec nedělám.

Daniel Orálek (47)

Běhat začal v 11 letech. Specializuje se na 100 km, kde patří ke světové špičce. Za největší úspěch považuje páté místo ve Spartathlonu, závodu na 246 kilometrů. Uspěl i na závodu Badwater Ultramarathon, který měří 217 kilometrů s celkovým převýšením přes 4000 metrů a teplotou dosahující místy až 48 °C.

HN: Opravdu vás nikdy nenapadlo, že byste se běháním chtěl živit?