Kdyby špičkoví keňští běžci nastoupili na skutečný ultramaraton, neměli by bez speciálního tréninku šanci, myslí si legenda českého ultramaratonu Daniel Orálek. Závody, jako je Spartathlon, běh z Athén do Sparty na 246 kilometrů, jsou pro naprostou většinu vytrvalců nedostižným snem. Orálek podobné "nálože" zvládá, přestože dávno překročil hranici středního věku.

HN: Jak se vlastně běhá v 47 letech?

Pořád mě to baví, což je to hlavní. Je pravda, že když jsem loni běhal kratší závody, dosahoval jsem sice podobných výkonů jako před nějakými osmi lety, ale dával jsem do toho větší úsilí. Ale zatím nějaký dramatický propad výkonnosti nevidím, což je příjemné. Tělo se určitě mění, ale je to pozvolné, takže si toho člověk vlastně ani nevšimne. Určitě to chci táhnout, dokud to zdraví dovolí.

HN: Jak se dá skloubit ultratrénink s normální prací?

Jde to, horší by to bylo, kdybych měl malé děti, to bych asi musel rodinu šidit. Dvě tři hodiny denně tomu mohu obětovat. Kdybych se ale během živil, což jsem nikdy nedělal, tak bych měl určitě víc času na regeneraci, rehabilitaci, což jsou věci, které vlastně vůbec nedělám.

Daniel Orálek (47)

Běhat začal v 11 letech. Specializuje se na 100 km, kde patří ke světové špičce. Za největší úspěch považuje páté místo ve Spartathlonu, závodu na 246 kilometrů. Uspěl i na závodu Badwater Ultramarathon, který měří 217 kilometrů s celkovým převýšením přes 4000 metrů a teplotou dosahující místy až 48 °C.

HN: Opravdu vás nikdy nenapadlo, že byste se běháním chtěl živit?

Kdysi dávno ano, ale živit se ultramaratony prakticky není možné. V Česku jsem nedostal žádnou finanční prémii, ani nepamatuji. Ale vůbec mě to nemrzí, protože stát se profesionálem znamená vlastně trochu přijít o zábavu. Ne že by se profesionál nemohl bavit, ale může to být trochu křečovité. Nemůže si dovolit selhávat, nemůže dělat se svým tělem pokusy, já to všechno můžu, mám svobodu dělat cokoliv.

HN: Dalo vám běhání víc, než vzalo?

Určitě. Už jen to, že se tam potkám s neuvěřitelně zajímavými lidmi, se kterými si mám co říci, je hodnota. Na ultramaratonech potkáte lidi, které jinde ne. Je to logické: když někdo běží ultramaraton, tak to vyžaduje určité duševní dispozice, obrovskou vůli. A to ty lidi definuje. No a to, že můžu pořád ještě vyhrávat, je příjemný bonus navíc.

HN: Jak byste popsal rozdíl mezi mataronem a ultramaratonem?

Je otázka, jaký ultramaraton člověk běží. Z definice je ultramaraton všechno, co je delší než maraton. Třeba padesátka se od maratonu nijak dramaticky neliší, i když těch osm kilometrů navíc někdy může dost bolet. Skutečný ultramaraton je podle mého až stovka. Někteří borci, třeba hvězda Janis Kouros, říkají, že pořádný ultramataron je až od 200 kilometrů výš, ale tady bych si s nimi dovolil nesouhlasit. Stovka je už opravdu vydatná.

HN: Když jste na tom během závodu opravdu špatně, co vás motivuje k tomu, vstát a pokračovat?

Člověk dokáže vždy pokračovat, dokud se psychicky nezlomí. Dá se pokračovat, dokud nezačnete mít pocit, že už pokračováním ničeho nedosáhnete. A co mě nutí vstát? Třeba si řeknu: Když už jsem se dostal až sem, tak to přece nezabalím! Většinou ty myšlenky nejsou bůhvíjak veliké. Co taky může mít člověk za myšlenky po 150 kilometrech, že ano. Moc nepřemýšlíte. Stačí malé věci. Řeknu si například: Ještě uběhnu dalších pět kilometrů k občerstvovací stanici. To může hodně pomoci. Nebo dostanu esemesku, že na mě někdo myslí, fandí mi. Těch maličkostí, které pomohou, může být spousta.

HN: Kdy vám bylo na trati nejhůř?

Legrační je, že se to hrozně rychle zapomíná. Minulý týden jsem třeba běžel závod na 50 kilometrů v Itálii, byla to z mého pohledu naprostá katastrofa, takže mám v hlavě tenhle zážitek. Ale určitě jsem zažil horší věci. Třeba jak zle mi bylo po první stovce, to ve mně zůstalo dlouho. Ale obecně vzato v člověku vždycky utkví spíš to, že se něco povedlo, že něco zaběhl dobře. Jinak by to člověk vlastně asi ani nemohl dělat.

fenomén běh: do stále oblíbenějšího sportu investují miliardáři a velké firmy

HN: Nemrzí vás, že ultramaraton není na olympiádě?

Pro spoustu sportovců znamená olympiáda naprostý vrchol. Někdy před patnácti lety se mluvilo o tom, že by se ultramaraton mohl na program dostat, což by se mi tehdy asi líbilo. Jak by to ale změnilo ultramaraton, těžko říci. Zřejmě by se začal profesionalizovat, a tím pádem by běžci na mé úrovni asi ztratili šanci.

HN: Proč se v ultramaratonech prakticky nevyskytují Keňané, Etiopané?

Právě proto, že za velkou dřinu tady není žádná velká finanční odměna. Když by běželi 100 kilometrů v Nizozemsku, dostanou třeba 800 eur. A to se jim nevyplatí, protože po stovce má člověk měsíc problém nastoupit s nadějí na úspěch k dalšímu závodu. Takže ultramataron běhají lidé, kterým nejde o peníze. Nebo se tím třeba i živí, ale na hraně. Proto to nejsou Keňané, kteří mohou vydělávat velké peníze na maratonech a půlmaratonech za daleko méně námahy.

HN: Kdyby přesto Keňané nastoupili třeba na Spartathlon, což je závod na 246 kilometrů, byli by o hodně lepší než současná ultramaratonská špička?

Ze současných maratonských špiček rozhodně nikdo nemůže jen tak přijít a běžet Spartathlon. To nejde. To by se ti běžci museli připravovat třeba pět let. Podle mého výkony, které předvedli třeba Janis Kouros nebo Scott Jurek, by byly velmi těžko k překonání i pro Keňany. Jsou případy, kdy Keňané na sklonku kariéry zkoušeli běhat v Japonsku stovku, a nic moc zvláštního nepředvedli. Hvězdy ultramaratonu z nich nebyly.

HN: Jaká je úroveň českého ultramaratonu?

Jde nahoru. Celkově čím dál víc lidí běhá, takže čím dál víc lidí inklinuje k ultramaratonu. Přibývají talenty. Skvělou éru jsme měli na konci 80. a začátkem 90. let, kdy tady byli top světoví běžci. A teď se to začíná vracet. Ondra Velička, loni stříbrný na mistrovství Evropy na 24 hodin, Radek Brunner, bronzový na Spartathlonu − to jsou výkony, které opravdu ve světě něco znamenají.

HN: Starty například na Spartathlonu si platíte sám, nebo máte sponzory?

Kromě prvního Spartathlonu, kdy jsem získal peníze formou sbírky, si startovné platím sám. Sponzora teď nemám žádného. Měl jsem smlouvu s Adidasem, ale změnili marketingovou strategii. Loni jsem měl půjčené auto od Mazdy, to také skončilo. Teď se mi snad podaří nějaká krátkodobější spolupráce se Salmingem. Kromě rodiny tedy žádné sponzory nemám.

HN: Co doporučíte někomu, kdo uběhne maraton a chtěl by zkusit něco delšího?

Pokud maraton nedoběhl v takovém stavu, že ho museli měsíc křísit, a chtěl by běžet 100 kilometrů, tak asi není potřeba nic zvláštního. Stačí přidat něco na vytrvalosti, naběhat víc kilometrů, a když poběží rozumně, stovku zaběhne velmi slušně. Někdo má sice k ultraběhu větší předpoklady, někdo menší, ale obecně myslím, že každý, kdo se opravdu rozhodne a bude mít vůli, je schopný stovku absolvovat. Každý ale musí počítat s tím, že je to náročné. Už proto, že skutečná druhá polovina stovky nezačíná na padesátém, ale až na 65. až 70. kilometru.