Andrej Babiš prohlásil: "To je neuvěřitelné, co si ke mně sněmovna dovolila!" Je to klíčová věta. Právě v ní se skrývá hlavní důvod, proč je Babiš pro Česko problém, ne v nějakých daňových únicích. "Co si to dovoluješ" je věta, kterou vpálí rodič rozjívenému dítěti, učitel drzému žákovi, rozvádějící se partner svému protějšku. Zkrátka nadřízený podřízenému, nenávidějící nenáviděnému.

Je zcela nemyslitelné, aby demokratický politik, ministr, takto mluvil o sněmovně, které je odpovědný. Babiš zjevně demokratem není. Svou arogantní větou dal najevo, že je mu systém zastupitelské liberální demokracie z duše protivný. A naznačil tím své preference: buď mít celý demokratický systém na povel, či se s ním rovnou rozvést a zkusit to jinak.

Často se říká, že není možné, aby se v Česku zopakoval maďarský či polský scénář. Tady se prý hnutí, které by směřovalo k přetransformování systému například na neliberální demokracii orbánovského typu, nemá o co opřít. Hlavně proto, že neexistuje historický či národovecký aparát, který by společnost přijala za svůj a kterým by se dala liberální demokracie demontovat. Jenže, jak přesně píše právní filosof Jiří Přibáň v eseji Odporovat strachu, nelze se tím utěšovat. "Na mnoha místech i u nás jsme svědky paradoxní kontrarevoluce… kde touha po moci je stejně silná jako nenávist k modernímu člověku s jeho představou občanských práv a demokratické vlády. Představy o národu jako společenství půdy a krve… ale i o státu jako firmě jsou jen různé projevy té samé nenávisti." Ano, můžeme se zakrátko divit.

Vždy, když se autokratický majitel hnutí ANO přestane kontrolovat, a my tak dostaneme příležitost nahlédnout do jeho myšlenkového světa, spatříme totéž: Nechuť k pravidlům. Hrubě uráží oponenty, pohrdá sněmovnou, útočí na ČT, která si o něm dovolí točit kritické reportáže. Instituce, které jsou klíčové pro fungování systému garantujícího občanské a politické svobody, práva menšin, jako by pro něj byly nepřítelem. To je nebezpečné pro všechny. Babiš sám o sobě rád říká, že je chybou v systému. Má jistě pravdu. Ale chybou v systému je koneckonců i rakovina…

Babiš místo současného systému nabízí "Česko jako rodinnou firmu". Ano, ve firmách to funguje báječně. Čisto, uklizeno, klape to jako na drátkách. Jenže slyšel někdo o firmě, která by se kdovíjak starala o ty, kdo nestačí pracovnímu tempu? O firmě, kde by se toleroval nesouhlas s managementem, natož s panem majitelem? Pokud někdo představě státofirmy nadšeně tleská, měl by si uvědomit, že firmy mají obvykle osobní oddělení, kde je nevýkonný či neloajální zaměstnanec zpravidla "vyřešen" za pár minut. Náznaky, jak to chodí, jsme už viděli na ministerstvu financí či v Babišově straně…

Ne, Babiš není totalitář. Babiš je, jak sám řekl, prospěchář. Loajálně sloužil komunistickému systému v době, kdy byl Václav Havel ve vězení, režim ho za to odměňoval výjezdy do zahraničí, díky čemuž se naučil jazyky, kterými se tak vychloubá. Patřil ke skupině, která si vybudovala sociální kapitál v 80. letech, a díky tomu se stal jedním z vítězů transformace. Mimochodem z podobně vybudovaného sociálního kapitálu těžili nejrůznější veksláci, zelináři, zkrátka skupina personifikovaná Ivo Rittigem. Babiš byl samozřejmě chytřejší, opatrnější, kultivovanější, takže zatímco Rittig je předmětem všeobecného opovržení, Babiš je předmětem obdivu. Ale to je vedlejší. Zmínit Babišovu osobní historii je nezbytné hlavně proto, aby bylo jasné, že Babiš vždy, za jakéhokoli režimu, šel za prospěchem a později úspěchem bez skrupulí, "přes mrtvoly". Není důvod si myslet, že by se to mělo změnit teď, když míří na úplný vrchol. A kdy už nejde o prospěch, ale čistě jen o moc.

Kdo je mu nyní nepřítelem, je jasné z jeho věty na adresu sněmovny. Jsou to vedle oponentů také některé instituce liberální demokracie, které ještě plně neovládá. Je to logické: dosažení úplného vrcholu moci předpokládá vyřazení brzd a pojistek, což, jak vidíme v jiných státech, není nakonec až tak těžké zařídit. Možná to jsou přehnané obavy, ale je nutno před touto možností varovat, abychom nakonec nedospěli do situace, kdy už opravdu nebude hrozit, že by si sněmovna nebo média vůči nejmocnějšímu něco "dovolovala".