Za pětaosmdesát let, během nichž se dieselové motory montují do osobních aut, udělaly generace konstruktérů ohromný kus práce. Z vibrujících, hlučných a vzhledem k objemu válců i nevýkonných motorů se staly pohonné jednotky charakterem odpovídající 21. století. Dnes už řidič bez pohledu na otáčkoměr ani nemusí uhádnout, zda náhodou pod kapotou nevrní benzinový motor. Ani to však naftovým autům zářnou budoucnost nezajistí. Ani v Evropě, jediném trhu, kde je jejich postavení dominantní.

Snaha zcivilizovat vznětové motory je motivována jejich hlavní výhodou − vyšší účinností. Menší objem spáleného paliva kromě nižší útraty u pumpy znamená, že do ovzduší putuje méně oxidu uhličitého, skleníkového plynu, kterému se přičítá největší vliv na  změny klimatu. Právě proto Evropa v druhé polovině 90. let na kdysi opovrhované čoudící motory vsadila a začala je oproti benzinovým zvýhodňovat. Znělo to logicky: doprava je jedním z hlavních zdrojů skleníkových plynů, takže sázka na účinnější motor dává šanci snížit emise bez toho, že by aut muselo být méně. "Nafťáky" tak v evropském automobilovém parku převládly, v některých zemích na vrcholu dieselové horečky připadaly na každé prodané benzinové auto hned čtyři jezdící na naftu.