Když kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová vymýšlela román Příběh služebnice, psal se orwellowský rok 1984. Autorčina představa blízké budoucnosti, v níž se svět dělí na kasty, vládne v něm křesťanská patriarchální diktatura a všednodenní jazyk byl nahrazen ritualizovanou řečí, měla k dnes již klasické vizi spisovatele George Orwella velmi blízko. Seriálová verze, kterou lze nyní sledovat na českém kanále HBO, má zase děsivě blízko k dnešku.

Seriál, jenž původně vznikl pro americkou internetovou televizi Hulu, je v prvních třech epizodách vskutku děsivý: mnohé ženy jsou v tomto světě, kde převládá neplodnost, degradovány na "dělohy o dvou nohách". Jejich jediným posláním je rodit děti.

K pokusu o početí dochází během pravidelného měsíčního rituálu nazývaného Obřad. Ale správným názvem pro tento odlidštěný mechanizovaný akt, jehož se účastní i neplodné manželky mocných, je znásilnění posvěcené státem.

Jenže ještě děsivější než záběry z tohoto světa, který sice pochází z blízké budoucnosti, ale svým uspořádáním připomíná spíš středověk, jsou občasné scény ze současnosti.

Z doby, kdy hlavní hrdinka běhala se svou kamarádkou ulicemi a do sluchátek jim hrál progresivní elektronický pop kanadské hudebnice Peaches, která si příznačně pohrávala s hranicemi mužské a ženské identity.

Jednoho dne však místo oblíbené kavárnice stál v podniku, kde se chtěly občerstvit, nerudný barista s fašistickými názory, který je vykázal ven. A z jejich účtu zmizely peníze, neboť podle nového zákona ženy nesmí vlastnit majetek. Z části Spojených států se zčistajasna stala náboženská diktatura jménem Gilead. Ta největší hrůza při sledování těchto scén pramení z otázky, jak málo k tomu stačí.

V původním románu stačila vražda prezidenta a členů Kongresu, akt se svedl na islamisty a země se náhle změnila v polovojenský stát. V seriálu se zatím informace o této změně dávkují po troškách. Ale s každou další neklid diváků narůstá.

"Všechno kromě chlopní, které mi zakrývají tvář, je červené: barva krve, jež nás definuje," říká v knize hrdinka Ofred. Podivná róba, upomínající ze všeho nejvíc na nějaký klášterní řád, je v románu i seriálu ve skutečnosti znakem privilegovaného postavení. Ženy jsou sice otrokyněmi, ale těmi nejdůležitějšími ze všech.

Přestože seriál ukazuje svět, jemuž vládnou muži, je vyprávěn ženskou optikou. Herečka Elisabeth Mossová se proslavila rolí sekretářky v machistickém světě kreativců z Manhattanu šedesátých let, jak jej vykresloval vynikající seriál Mad Men − v Česku vysílaný pod názvem Šílenci z Manhattanu. Nyní hraje hlavní postavu služebnice Ofred v podobném duchu: jako silnou osobnost, která hodlá zůstat sama sebou ve světě, v němž ženy nemají místo.

V režimu, kde služebnice schované za bílými chlopněmi před světem chodí nakupovat po dvojicích, aby se vzájemně hlídaly, se podstatné věci odehrávají v pohledech očí, náznacích, několika slabikách. Rozdíl mezi submisivně sklopeným zrakem a skrývanou hrdostí může být nepatrný.

Po ulicích visí oběšenci − mohou to být třeba gayové, ale takové slovo je zakázané. Říká se "zrádci svého pohlaví". Místo pozdravů zní obřadné fráze jako Požehnán buď plod. A v myslích diváků sílí pocit, že se brzy něco dramatického musí stát, že svět nemůže zůstat podobně chmurným, monotónním místem.

Mossová svým herectvím umí odlišit Ofred od její dřívější identity, kdy se ještě jmenovala June, měla partnera i dítě. Ale přitom také v těch nejvíc ponižujících situacích, které se Ofred dějí, dává její odhodlaný pohled na vědomí, že June je v ní stále přítomna. Navíc se objevují náznaky toho, že existuje síť žen, které se vzepřely.

Jak naznačují první tři epizody, patří Příběh služebnice k těm nejznepokojivějším seriálům, které se právě vysílají. Autoři plánují rozvést příběh dál, než kam sahá románová předloha.

V dnešní politicky nestálé době má představivost tvůrců odkud čerpat inspiraci. Do jejich seriálového světa se vyplatí vracet, i když na něj není hezký pohled.

Související