Loni touto dobou by nikoho ani nenapadlo, jak bude o rok později předvolební Francie vypadat. Popularita prezidenta klesla tak hluboko, že ji nešlo takřka ani měřit, a i důvěra v levicovou vládu se sunula vytrvale dolů. Takže rezignace tehdejšího ministra hospodářství Emmanuela Macrona a jím ohlášený vznik hnutí En Marche! vypadaly jen jako epizoda, pokus, jak si vytvořit základ pro další politickou budoucnost, která však vzhledem k vyhlídkám levice po čtyřech letech u moci vyhlížela prachbídně. Dnes, před druhým kolem prezidentských voleb, do nichž jde Macron jako favorit, se už věci mají úplně jinak. A není to jen jeho zásluhou, něco se − opakovaně − muselo přihodit i na pravici.

Dědicové gaullismu se loni chystali ke slavnému návratu. V roce 2012 volby prohráli, když náladu ve společnosti nejlépe vystihoval slogan "Kdokoliv, jen ne Sarkozy", jenže v té době ještě nikdo netušil, že tehdejší rekord historicky nízké popularity hlavy státu se dá v následujících letech ještě pokořit. A čtyři roky později tedy byly vyhlídky tradiční pravice tak slibné, že u ní propukla chronická choroba obvykle provázející taková očekávání: Všechny její uchazeče o prezidentskou kandidaturu posedla představa, že ten, kdo vyhraje podzimní primárky, má už před sebou rozvinutý červený koberec ke vchodu do Elysejského paláce.