Když přijedete do lyžařského střediska po sezoně, má to výhody i nevýhody. Přesvědčila jsem se o tom letos o Velikonocích v italské Arabbě v Dolomitech. Výhoda je jasná, najednou se nemusíte mačkat mezi hlasitými lidmi, poslouchat dupání lyžařských bot a modlit se, aby v restauraci byl volný aspoň ten malý stůl u záchodů. Ale má to i nevýhody, například to, že z 20 restaurací je otevřená jen jedna. A to ještě pouze ty večery, kdy se majitelce chce otevřít. Naštěstí se dvakrát "chtělo" a jen jednou "nechtělo", což je docela dobré skóre.

A najednou si užijete i pozornosti číšníka, v tomto případě pohledného modrookého Itala, který nemusí zmateně pobíhat mezi stoly v přeplněném podniku, ale pozornost dělí pouze mezi vás a vaše kamarády a pak ještě jeden stůl s místními štamgasty. První večer jsme si od něj nechali přinést místní tramín, což nebyla vyloženě chyba… no, ale ani žádná velká výhra. Další večer jsem už nic neponechala náhodě a zeptala se číšníka, co si lidé nejčastěji objednávají. A že prý Pinot Gris.