Do luxusní restaurace Atelier Kalina vcházíme přesně o poledni tak, jak se k obědu v našich končinách sluší. Primářka Lucie Valešová, která se specializuje na laserovou oční chirurgii, podnik zvolila zcela záměrně. "Byla jsem tu se známými ještě před otevřením na neoficiální hostině a učarovalo mi jídlo i výhled na panorama Hradčan," vysvětluje s obdivem a je zřejmé, že tenhle jednoduchý a přitom noblesní prostor jí vyloženě sedí. Svým elegantním vzezřením a vystupováním sem Lucie Valešová navíc perfektně zapadá.

Ačkoliv pochází z Plzně, v Praze žije už 20 let a říká o sobě, že je velký patriot. "Procestovala jsem spoustu zemí, vždy se ale ráda vracím domů. V Česku máme obrovské bohatství a stará Praha i zdejší gastronomie jsou toho příkladem," říká dlouhovlasá blondýnka s pečlivě upravenými loknami. Jako primářka působí na oční klinice ­DuoVize Praha a v Dětském očním centru Kukátko, laserovou chiruržkou je také na klinice NeoVize Brno a na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy přednáší zahraničním studentům.

Pracovní oběd s primářkou Lucií Valešovou
Atelier Kalina

◼ Podnik na Smetanově nábřeží s královským výhledem na Pražský hrad je již druhým počinem šéfkuchaře Miroslava Kaliny. Ukrývá se v přízemí Pachtova paláce a oficiálně byl otevřen teprve nedávno.

◼ Přestože restaurace nabízí polední menu, je ideální spíš pro večerní hodování než rychlý oběd.

◼ Nabízí fúzi české a francouzské kuchyně, a jak si primářka Lucie Valešová pochvaluje, má silné historické kouzlo – k podniku rovněž náleží barokní hotel.

Menu Atelieru Kalina obě svíráme v rukou poprvé. "Miluji kachnu na všechny způsoby. Když je v nemocniční kantýně k obědu, schválně si plánuji operační dny," vtipkuje paní primářka, a je proto jasné, že jako předkrm zvolí kachní trio s foie gras, kroketou ze stehýnek a uzenými prsy s brioškou. Pokračovat se rozhoduje pečeným candátem, a přestože se nám pohotový číšník pokouší zamotat hlavu ještě specialitou dne, svou volbu již nemění.

Místo špiček laser a skalpel

Já vyzkouším lososového pstruha s křepelčím vajíčkem, jako hlavní chod mě čeká karamelizovaná zimní zelenina s červenou řepou a černým lanýžem. "Řepa je můj oblíbený pokrm už od dětství − ve školní jídelně jsem vždy spolužákům snědla jejich příděl. A zůstalo mi to dodnes," směje se lékařka. Protože se po obědě vrací zpět na pražskou kliniku, víno vynecháváme a žízeň zaháníme pouze neperlivou vodou.

Lucie Valešová nejprve směřovala ke kariéře baletky, tu jí rodina nakonec rozmluvila. "Bavily mě i rostliny, ale nejsem vědecký typ. Mám ráda kontakt s lidmi a společné interakce," vzpomíná s tím, že oční chirurgie je pro ni naprosto ideální obor: jemný a malý, přitom se v něm člověk vzdělává celý život.

Začínala obecnou oftalmologií ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kterou dodnes vnímá jako školu života, kde spatřila snad všechny možné diagnózy. "Hodně jsem tehdy pracovala a můj život provázel neustálý stres, což nebylo dobře. Proto jsem si dala tříletou pauzu." Během přestávky v obchodní sféře se zdravotnickým sortimentem však zjistila, jak moc jí medicína chybí. V tu chvíli číšník přináší nečekaný amuse bouche v podobě domácí kyselice s opečenou klobásou, a ačkoli jsme obě trochu zaskočené, první předkrm s chutí sníme.

Lucie Valešová se po zmíněném intermezzu rozhodla k laserové chirurgii vrátit naplno a spolu s ekonomem Petrem Kociánem založili kliniku DuoVize, která se brzy stala úspěšnou.

Miluji kachnu na všechny způsoby. Když je v nemocniční kantýně k obědu, schválně si plánuji operační dny.

Část své klinické praxe se Lucie Valešové rozhodla věnovat dětem. "K dětské oftalmologii jsem se dostala na neonatologii U Apolináře, kde jsem vyšetřovala nedonošené pacienty a sledovala změny na jejich očním pozadí způsobené právě jejich brzkým příchodem na svět," popisuje. Její nejmladší pacient se narodil přibližně v polovině těhotenství a vážil neuvěřitelných 450 gramů.

Štěstí jménem oftalmologie

Během tentokrát plánovaného předkrmu mi paní primářka vypráví o Dětském centru Kukátko. To je uzpůsobené světu dětí − jelikož v něm tráví i několik hodin, k malým pacientům se zde přistupuje velmi individuálně a citlivě. "Snažíme se, aby se u nás necítili jako v nemocnici."

Laserové operace dětí mi připadají jako zažité společenské tabu − sama mám téměř čtyři dioptrie a lékaři i rodiče mě v pubertě od operace odrazovali. "Současné metody už jsou natolik bezpečné, že operovat můžeme starší děti, je-li to zapotřebí. Všichni si ale musí být vědomi toho, že vada může pokračovat." Ta moje − cylindrická − například neustále kolísá. "To je podezřelé. Měla byste se nechat vyšetřit v refrakčním centru. Máme jen jedny oči na celý život," doporučuje mi Lucie Valešová a já mám rozhodně o čem přemýšlet.

Jakmile číšník přinese hlavní chod a my se s chutí pustíme do jídla, paní primářka se mi svěřuje se svým pracovním zlozvykem. "Když vidím někoho, kdo má anatomicky hůř uzpůsobené oči k operaci, říkám si:,Ježíš, toho bych nechtěla operovat!' Každého člověka posuzuji podle toho, jak by se operoval." Já prý naprosto bez problémů.

Od ryze medicínského hlediska během své praxe přechází do filozofické roviny a hodně přemýšlí o tom, co je pro člověka nejlepší a zda ji její práce opravdu naplňuje. "Kdybych se měla rozhodovat znovu, stoprocentně by to byla zase oční chirurgie. Jsem v tomhle oboru opravdu šťastná."