Bylo to zhruba stejně překvapivé jako Zlatý slavík pro Karla Gotta. Ředitelem ČT byl na dalších šest let zvolen Petr Dvořák. Je to racionální volba. Za Dvořákem jsou výsledky finanční, organizační i programové, jeho projekt byl nejpropracovanější, takže si zřejmě zasloužil, aby jeho karavana táhla dál. Jenže to neznamená, že je vše v pořádku. Když si Petr Dvořák nezačne klást ty správné otázky, může celá jeho veřejnoprávní karavana nakonec bídně zajít uprostřed nepřátelské pouště. Dříve než si vůbec dokáže představit.

Klíčovým problémem je postupná eroze důvěry ve veřejnou službu jako takovou. Česká televize byla loni důvěryhodným médiem pro 65 procent diváků. To sice vypadá slušně, ale v roce 2014 ČT věřilo 73 procent lidí. Schopnost předávat pravdivý obraz skutečnosti se vypařuje ještě rychleji: už jen 56 procent loni, oproti 65 procentům o dva roky dříve. Lze se utěšovat tím, že jiné instituce v Česku (vláda, parlament) jsou na tom s důvěryhodností ještě podstatně hůře. Ale vzhledem k tomu, že ČT by slovy Karla Nováka, jednoho z kandidátů na generálního ředitele, měla být něco jako Národní divadlo, tedy instituce, kolem které by všichni měli mít potřebu se v krušných dobách semknout, je to povážlivá tendence.