S přáteli, jako je Saúdská Arábie, už nepotřebujeme nepřátele, mohli bychom pozměnit staré úsloví. Tento stát patří k našim spojencům, ale zároveň pro Západ a jeho způsob života představuje jedno z největších nebezpečí. Proč je Saúdská Arábie taková, jaká je? Kde se vzala a jak funguje? Zájemce o záhady minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti této pozoruhodné země může nyní sáhnout po nové publikaci od arabisty Miloše Mendela. Jeho Dějiny Saúdské Arábie vydalo Nakladatelství Lidové noviny ve známé řadě Dějiny států.

Snad žádná země v sobě nezahrnuje tolik rozporů jako Saúdská Arábie. Je dědičkou starých kultur, ale jako stát existuje teprve od roku 1932. Ještě nedávno byla chudá, dnes díky ropě udivuje svět okázalou spotřebou a osly vyměnila za drahé limuzíny.

Na svém území Saúdští Arabové opatrují Mekku a Medinu, dvě nejposvátnější místa islámu, ale co do intelektuální prestiže se nemohou rovnat starším centrům arabské vzdělanosti. Cítí se být strážci pravověrného sunnitského islámu, ale nejméně každý sedmý obyvatel je šíita.

A navíc jde o zemi, která na svém území sice nestrpí kostely, zato už desítky let hostí početnou americkou posádku. To samozřejmě souvisí s tím, jak Saúdská Arábie funguje − Američané s ní spolupracují už od objevu ropy před tři čtvrtě stoletím, zejména po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990 pak na Arabském poloostrově rozmístili rozsáhlé vojenské posádky. Amerika a Saúdská Arábie, v mnoha ohledech dokonalé antiteze, jsou si zároveň vzájemnými garanty důležitých zájmů.

Přitom dnešní monarchie je už dvě a půl století dědičkou pragmatického spojenectví rodiny Saúdů s konzervativním wahhábovským islámským hnutím, jež se na vše západní dívá přinejmenším s podezřením, pokud ne nepřátelstvím. Také proto je Saúdská Arábie problematickým partnerem, který jednou rukou spolupracuje se Západem a druhou podporuje nejrůznější džihádistické síly. K paradoxům patří i to, že tito radikálové ohrožují jiné muslimy, dokonce i stabilitu samotné Saúdské Arábie.

Arabista Mendel skoro polovinu knihy věnoval době před rokem 1902, kdy se patriarchovi rodu Ibn Saúdovi podařilo zmocnit Rijádu a zahájit úspěšný boj za ovládnutí 80 procent poloostrova. Svůj výklad však autor dotáhl až do roku 2015, za horizont nadějeplného arabského jara. Mendel mimo jiné vysvětluje, proč se podle jeho názoru Saúdské Arábii podařilo udržet relativní stabilitu v době, kdy se ostatní státy regionu začaly hroutit.

Přitom právě Saúdská Arábie je nebezpečně křehká. Je například slepencem nejrůznějších kmenových svazů, které by v případě vážnějšího zakolísání nemusely udržet svou loajalitu centru. Saúdskoarabský "stát" je také jen nedokonale oddělen od rodinných záležitostí rodiny Saúdů, takže se každé − nejen ty Mendelovy − saúdskoarabské dějiny musí vypořádat s komplikovaným výkladem poměrů v této politické velkodomácnosti.

Spor se vede mezi jednotlivými klany dělenými podle toho, od které Ibn Saúdovy manželky pochází. Bojuje se o rozdělení vlivu i peněz mezi nyní již několikatisícovým zástupem přímých potomků − a teprve nedávno se podařilo vyřešit otázku, jak přeskočit problém nástupnictví, protože zatím se trůn postupně dědil jen mezi početnými stárnoucími syny zakladatele dynastie.

Kniha

Miloš Mendel
Dějiny Saúdské Arábie
Nakladatelství Lidové noviny 2016, 408 stran, 379 korun

Zdrojem napětí v dnešní Saúdské Arábii je postavení šíitské menšiny, dlouhodobě potlačované sunnitskou vládou i duchovními. Přitom právě na šíitském území se těží ropa, tedy zdroj bohatství a prestiže. Rijád žije v neustálých obavách, že nespokojenosti šíitů zneužije Írán, ležící hned za Zálivem. Saúdská Arábie jeho politickým a náboženským ambicím do nedávné doby čelila spíš pasivně, v poslední době se z ní stal hráč mnohem aktivnější. Rijád vojenskou silou zastavil "arabskou revoluci" v nedalekém Bahrajnu, angažuje se v Sýrii, Libanonu i jinde, zapojil se do riskantní války v Jemenu.

I ve srovnání s okolními zeměmi zůstává Saúdská Arábie konzervativní společností svázanou náboženskými pravidly. Ovšem zejména díky reformám již zesnulého krále Abdulláha se pod povrchem v minulých letech hodně změnila. Jedním z příkladů složitosti tohoto procesu, který v knize zmiňuje i Miloš Mendel, je boj o právo žen řídit automobil. Za volant si Saúdské Arabky zatím sednout nemohou, ale pokud se řádně oblečou, mají už povoleno za přítomnosti manžela jezdit na kole.

Postupnou změnu zřejmě navodí i relativně rychlý nárůst počtu mladých lidí se západním vzděláním, kteří jsou skrze moderní technologie propojeni se zbytkem světa. Kniha upozorňuje, že ani Saúdská Arábie není jen nábožensky strnulý Rijád, ale také dynamický průmyslový region na pobřeží Zálivu nebo otevřenější, obchodně orientovaná Džidda na západě.

Zatím nikdo neví, jak by se proměna tohoto problémy přetíženého státu mohla vyvíjet, jisté ovšem je, že její nezdar by měl obrovské důsledky i pro Evropu. Také proto stojí za to vědět, jak se Saúdská Arábie dostala tam, kde je, a kam má namířeno. Mendelova tradičně psaná, ale přístupná kniha k tomu může být dobrým průvodcem.

Související