Když z kybernetických součástek skládají opravdového člověka, modlitba je namístě. A sborový zpěv modliteb z úvodní scény legendárního japonského animovaného filmu Ghost in the Shell, v níž dojde k biotechnologickému zázraku zrození lidského tvora v robotickém těle, vyvolává husí kůži i po více než dvaceti letech.

Původní snímek režiséra Mamoru Oshiiho z roku 1995, jehož anglický název lze přeložit jako Duch v ulitě, patří k vůbec nejvlivnějším dílům japonské animace. Včera do kin vstoupila jeho hraná hollywoodská verze. Její "ulita" vypadá a zní překrásně. S "duchem" už je to horší.

Stejně jako se úder bubnu či tón drnkací loutny šamisen v soundtracku původního filmu přirozeně pojil s ambientní elektronickou hudbou, také se v této kyberpunkové klasice snoubilo téma rozvinutých technologií s lyrikou. Jako by se budoucnost v opojném tanci střetla s minulostí. V tom tanci nešlo o nic menšího než o základní vědeckou, filozofickou i metafyzickou otázku: Co nás činí lidmi?

Původní snímek Ghost in the Shell patřil k nejsilnějším inspiračním zdrojům přelomového amerického sci-fi Matrix z roku 1999. Sám vycházel nejen ze slavné japonské komiksové předlohy od Masamune Shirowa, ale šlo v něm najít styčné body jak s "biblí literárního kyberpunku" − románem Neuromancer od Williama Gibsona z roku 1984 −, tak se snímkem Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta z roku 1982.

"Ghost in the Shell dokazuje, že komiks umí vyprávět i dospělé sci-fi příběhy plné filozofických podtextů," přibližuje kvality originálu Jiří Pavlovský z nakladatelství Crew, které manga komiks příští měsíc vydá v češtině.

Podle Pavlovského je Ghost in the Shell v Japonsku takovou klasikou, že si jeho publikaci musí zahraniční vydavatelství zasloužit. "Museli jsme během let dokázat, že jsme spolehliví, že vydáváme mangu v solidní kvalitě − a teprve pak jsme se mohli začít o tenhle komiks ucházet. A ani dál to nebylo jednoduché," poznamenává.

Podobně nedotknutelná je animovaná filmová verze z roku 1995. A tak se během příprav nynější hollywoodské předělávky objevovala spousta pochybností. Třeba nad tím, zda hlavní hrdinku, která je spojením člověka a stroje, má místo Japonky hrát Američanka Scarlett Johanssonová.

Zrovna tato změna dává v upraveném ději nového filmu jasný smysl. Příběh o ztrátě identity v budoucím světě plném neonů, hologramů a obřích korporací Johanssonová táhne kupředu pouhou přítomností na plátně. Vždy, když kolem ní na ulici propluje holografická ryba, když se mezi mrakodrapy futuristického města vztyčí mnohametrová robotická gejša jako křiklavě barevný vizuální přelud, ozve se duch původního filmu.

Ten kdysi okouzlil nejen precizní animací, ale především tím, jak byla využita. V dlouhých, až meditativních pasážích beze slov, stejně jako v nezvykle pomalých akčních sekvencích plných rozvinutých technologií, vizuální stránka dotvářela úžas ze světa, jenž je velmi exotický, a zároveň hrůzu z toho, jak blízké ony metafory a budoucnost jsou.

Režisér nynější hollywoodské verze Rupert Sanders spolu se svým týmem cituje mnohé slavné scény takřka "doslova", příznačně však vynechává ty nejklidnější, v nichž se hrdinové s technologicky vylepšenými těly třeba jen tak procházejí nebo plují na loďce.

Jenže právě v podobných tichých momentech byl prostor, kdy divák vedle audiovizuálních požitků vstřebával i hutnou myšlenkovou "stravu". Té v novince zase tolik není, neboť scénář vymazal ústřední motiv původního filmu i celého kyberpunkového žánru: otázku, zda se z umělé inteligence může stát plnohodnotná lidská bytost.

Protagonistka, jíž všichni říkají majorka, je vyrobená z výdobytků moderní technologie, do nichž je zasazen skutečný lidský mozek. Je sestrojená jako zabiják, má pátrat po teroristech operujících nejen ve skutečných ulicích velkoměsta, ale také ve virtuálním prostoru. S přibývajícím dějem však hrdinka víc a víc podezřívá svou "mateřskou" tajnou vládní organizaci z nekalých piklů − a místo zločinců začíná pátrat především po svých pravých vzpomínkách a totožnosti.

Když se vznáší mezi mrakodrapy, probleskává a mizí díky technologické kamufláži za zvuků atmosférického minimalistického techna, film Ghost in the Shell funguje jako pocta originálu či vzpomínka na něj. Nechybí ani scény s basetem, což je oblíbené psí plemeno režiséra předlohy Oshiiho, bez něhož se neobejde snad žádný jeho film.

Jakkoli však snímek na úrovni akce, vizuality, zvukového a produkčního designu drží dech s originálem, je mnohem jednodušší a doslovnější. Směřuje k melodramatičtějšímu konci. Na metafyziku v něm není prostor, na nedořečenost také ne. I tak jde o jedno z povedenějších hollywoodských sci-fi poslední doby. Dílčí kvality nicméně neustále kazí pocit, že to mohl být opravdu velký film. Což není.

Původní komiks i animovaný film na přelomu tisíciletí na Západě zpopularizovaly celé toto "kreslené" odvětví japonské kultury. Japonci ve svém umění vždy hojně čerpali ze západních tradic a mistrně je spojovali s těmi svými. A Japonsko zase inspirovalo amerického spisovatele Williama Gibsona při psaní románu Neuromancer.

Gibson v půli osmdesátých let vynalezl nový jazyk literárního science fiction, do polovětných konstrukcí vnášel novotvary, technologické termíny a poetická spojení. A tím jazykem popsal svět ovládaný korporacemi, v němž je virtuální existence důležitější než ta hmotná.

O dekádu později film Ghost in the Shell hledal audiovizuální ekvivalent tohoto jazyka, jímž by vyjádřil tatáž témata.

Film

Ghost in the Shell
Režie: Rupert Sanders
CinemArt, česká distribuční premiéra 30. března

V dnešní době, kdy už je život ve virtuálním světě denním chlebem a kdy miliony lidí na internetu žijí kyberpunkové vize tehdejších tvůrců, metafory zdánlivě nejsou potřeba. Nebo naopak jsou potřebné o to víc, aby tak jako všechna nejlepší díla science fiction připomínaly, že budoucnost je blíž, než se zdá.

Nový Ghost in the Shell je hezkou vzpomínkou na dvě tři dekády starou minulost, v níž vizionáři sci-fi snili o budoucnosti. Nebo spíš o ní měli noční můry. Je to vzpomínka od zručného řemeslníka, který však ani do všech obřích hologramů, jimiž zabydlel plátno, tu pravou vizi nedostal.

Nenápadná a trefná kritika institucí, politiky a moci, poetické slovní i vizuální "úvahy" nad podstatou technologií, života a lidskosti, prostor pro spočinutí a přemýšlení − to v novém filmu chybí či zůstává jen v podobě torz a několika otázek ohledně pravosti vlastních vzpomínek.

Přesto film není zcela bezduchý a po většinu času se na něj krásně dívá. V lecčem je nevyrovnaný − například potměšilé herectví Takeshiho Kitana se sem hodí mnohem víc než evropské psychologické herectví Juliette Binocheové, patřící do poněkud jiných žánrů. Ale hlavní problém je v tom, že z nového Ghost in the Shell za dvacet let nikoho mrazit nebude. Spíše se brzy rozplyne jako ony obří a působivé, leč pomíjivé hologramy.

Související