Schopnost kriticky uvažovat o světě může být uměleckou disciplínou. K podobným závěrům budou čtenáře vybízet Křižovatky, právě vydaný osmisetstránkový výbor z díla zásadní postavy meziválečné žurnalistiky Mileny Jesenské. Zatímco obecné povědomí jí občas přisuzuje roli jakéhosi "romantického ornamentu" k životu spisovatele Franze Kafky, mohutný odkaz Jesenské by tuto asociaci měl rozbít.

Kafka se teď díky Křižovatkám, výsledku mnohaleté práce literární historičky Marie Jiráskové, stává ozdobou osudu ženy pronikavého intelektu, jež svůj život naplnila zúčastněným pozorováním, psaním a snahou pomáhat ostatním.

Sotva dvaadvacetiletá Jesenská dokáže výmluvně komentovat bolesti poválečné obnovy Vídně, kam roku 1918 odešla s prvním manželem Ernstem Polakem. Všímá si důsledků nového společenského uspořádání, prosperujícího "obchodu s chudobou" i luxusu, jaký kromě Paříže v Evropě neměl obdoby.

V témže životním období začíná Jesenská břitce hodnotit styl velkoměstských žen. "Typus vídeňské ženy, která je zde považována za krásnou (…) je zavalitá, malá, baculatá holčička (…) s velmi neduchaplným obličejem, něco, co Pánbu stvořil právě k tomu, aby to sedělo v barech a poslouchalo operety," píše například roku 1920 v časopisu Tribuna.

Ve Vídni Jesenská zahájila důležité období své dráhy, jež si odbyla na stránkách módních rubrik. Působila zde coby rádkyně i svědomí moderní ženy − a moderní ženou by Jesenská byla také dnes.

Aby si čtenář uvědomil, že místy musela pro okolí být "nestravitelnou pokrokářkou", není třeba znát postoje z Křižovatek − stačí vědět o vášni Jesenské pro seberealizaci, svobodu, romantická vzplanutí i přátelství s muži. To už ve druhé polovině 90. let výtečně zdokumentovala knižní biografie Jesenské od česko-německé spisovatelky Aleny Wagnerové.

Postřehy Mileny Jesenské k takzvané ženské otázce jsou občas natolik aktuální, že kdyby − s příslušnými úpravami češtiny − vyšly minulý týden, čtenář sotva zaznamená rozdíl. "Dnešní samostatné, sportovní děvče počíná si od maličkosti jinak. Nese si baťoh samo. (…) Vydělává si peníze samo, uživí se samo. Rozumí burze, kurzům, finančním transakcím, dovede řídit obchodní záležitosti od zákazníka až k bernímu úřadu, mluví několik řečí, volí v politických volbách, čte noviny," píše Jesenská roku 1923 v Národních listech.

Pasáž uzavírá shrnutím, že projevy mužské galantnosti i péče s těmito skutečnostmi nejsou v rozporu. Je tedy nutné, ptá se dnešní čtenář, toto téma jalovým způsobem omílat ještě v roce 2017?

Podobných překryvů a uspokojivě vyřešených "falešných dilemat" lze v textech Mileny Jesenské najít mnoho. Jde o fascinující, ale v důsledku také frustrující čtení. Nad knihou Křižovatky se neustále vtírá srovnávání s kvalitou soudobých novinářských žánrů. A nejen to. Jesenská sice byla "hlasem svých čtenářů", ale nikdy se nesnažila uhádnout, co si její čtenáři myslí. Také se nebála přiznat k předsudku: když se v pozdních 30. letech svěří s nedůvěrou vůči mladým lidem, protože toho "málo zažili a poznali", vylíčí svoji zkušenost s nimi a konstatuje, že na sobě "musí pracovat, aby udržela s nimi krok".

Komentuje-li Jesenská zhoršující se hospodářskou situaci, dává k posouzení vše, s čím pracuje: čísla, fakta, svá východiska i závěry, aby bylo možné její teze vyvrátit.

Kniha

Milena Jesenská, Marie Jirásková (ed.)
Křižovatky: Výbor z díla
2017, Nakladatelství Torst, 888 stran, 599 korun

Vrcholné období žurnalistické dráhy Mileny Jesenské přichází s reportážemi pro týdeník Přítomnost. Jesenská chápe, jak těžký úkol mají novináři ve sbližování "velkého a malého národa", jenž se dostal do mezní situace: "Čtenáři čekají, že (novináři) budou sekerou mlátit do vzduchoprázdna kolem sebe (…). Někdy sedíme nad čtvrtkou prázdného papíru na smrt unaveni (…) ze záplavy nedorozumění, které se valí na naše myšlenky ještě dřív, než se pokusíme jasně je zformulovat," píše roku 1939.

Jesenská formuluje s poctivostí, díky níž zprávy o traumatizujících kapitolách českých dějin − zejména reportáže z česko-německého pohraničí z let 1938 a 1939 − získávají nadčasovou a literární hodnotu.

Autorčina citlivost v nich nestojí v protikladu se schopností střízlivě analyzovat dění a připravovat sebe a ostatní na nejhorší. Dokonce i když se to nejhorší dostaví, dál pokračuje v práci.

Poslední text vřazený do výboru je příznačně apelem. Jmenuje se Českým ženám! a vyšel 14. srpna 1939 v ilegálním časopise V boj, tedy necelé tři měsíce předtím, než Jesenskou zatklo gestapo. Zemřela roku 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Ve svém posledním textu čtenářkám s mateřskou naléhavostí ukládala mnoho úkolů, mezi jinými: "Ženy, buďte takové, aby muži mohli o nás říci, aby to o nás mohl říci celý svět: 'Na české a moravské ženy je vždy spolehnutí.'"

Související