Veletržní palác se chvěje, v základech to duní a podlahou takzvané malé dvorany, která se změnila ve vodní hladinu, šlehají laserové paprsky. Národní galerie v Praze včera zahájila výstavu světoznámé konceptuální umělkyně českého původu Magdaleny Jetelové. Ta pro Prahu připravila dramatickou společenskokritickou instalaci, která útočí na divákovu psychiku i jeho svědomí. Právě tak, jak je to typické pro Jetelovou, jež již vystavovala v newyorském Muzeu moderního umění či londýnské galerii Tate.

"Říkám tomu bičování krajiny," vysvětluje energická umělkyně, kterou při dvouměsíční instalaci výstavy nezbrzdila loňská sedmdesátka ani poraněná ruka. Muže z instalační čety Národní galerie střídavě chválila a povzbuzovala. Zároveň jim ale neodpustila nejmenší nedokonalost. Výsledek je precizní.

"Magdalena Jetelová je tady lapena do pro ni poměrně malého prostoru, ale ona nepracuje nikdy s ničím malým, přemýšlí globálně," říká ředitelka sbírky moderního a současného umění galerie Milena Kalinovská a doporučuje vyhlídku z ochozů Veletržního paláce.

Z výšky nejlépe vynikne instalace v celku. Vodní hladinu tvoří kaskádovité bazény, jejichž okraje vykružují tvary vrstevnic. Je to tedy obří mapa, symbol světa. Z nadhledu je také vidět, že blýskání neimituje přírodní živel, nýbrž válečné běsnění. Chvíli před laserovým šlehem po hladině klouže zaměřovací bod. Když zacílí, na vteřinu zobrazí čísla souřadnic. Jsou to kódy skutečných válečných míst na celé planetě. Syrského Aleppa, míst v Iráku nebo třeba Kongu.

Válečné zóny ale nejsou jediným významovým odkazem. Dalším může být ekologie, zodpovědnost člověka k přírodě. Vodou naplněné vrstevnice připomínají rýžová pole. Černý podklad však vodě propůjčuje tmavý odstín, klidně by to tedy mohla být ropa rozlévající se zdevastovanou krajinou.

Po obvodu dvorany jsou umístěné zrcadlové fólie, které v přízemí vibrují. Drobné chvění, vyvolávané dunivou zvukovou nahrávkou, vytváří iluzi otřásající se architektury. Divákovi může způsobit lehkou závrať. Ošálit smysly, zpochybnit stabilitu i sebejistotu. Stejně jako se dnes může zdát nejistý také poklidný, mírový život Středoevropana, srovnává Jetelová. "Šanci žít v demokracii máme pouze tehdy, když se všichni o něco staráme a něco pro ni děláme," říká zapáleně.

Její tvorbu si Češi nejčastěji spojují s obří dřevěnou židlí. Tu v roce 2002 před pražským Museem Kampa strhla velká voda. Záběr na nadrozměrnou židli unášenou kalným proudem se stal jedním ze symbolů povodní.

Proslulé sedadlo s jednou delší nohou, které Jetelová od konce 70. let představovala na neoficiálních pražských výstavách jako obraz absurdity a nefunkčnosti tehdejších poměrů, je nyní k vidění také ve Veletržním paláci, byť jen jako kresba v rámci výstavy rozšiřující velkolepou laserovou instalaci. Na ochozu v mezaninu Veletržního paláce jsou umístěné také další práce autorky.

Nechybí model proslulého návrhu pro pražské Jižní Město Underground City, se kterým autorka málem dostala šanci vytvořit velkolepý land art − podzemní krajinu reagující na tehdejší panelovou výstavbu. "Tu zakázku mi navzdory době architekti dali, oni se snažili mít kontakt s uměním. Ale komise pak řekla, že to je blbost, když nejsem architektka," vzpomíná Jetelová na vznik projektu, dvoukilometrové podzemní zahrady bez jediného pravého úhlu. "Po vzoru vily Tugendhat se tam měly stěny zasouvat do hlíny," popisuje nad modelem.

Opodál se ze zdi vyklání čtyřmetrový stůl, rovněž z 80. let, novější práce zastupuje trojice takzvaných lightboxů. Ty zachycují Islandský projekt z roku 1992, kdy Jetelová přes celý ostrov vedla laserovou čáru znázorňující Středoatlantický hřbet. Toto pohoří geograficky odděluje evropský a americký kontinent a pouze na Islandu je nad hladinou oceánu. "Prostě čárka rozdělující Ameriku a Evropu. Chtěla jsem tu absurditu vidět," říká Jetelová.

Právě lightboxy dokumentující jednu z autorčiných největších akcí nyní Národní galerie spolu se stolem kupuje do své sbírky. Dalších několik prací včetně dýmových kreseb, do nichž jsou vepsány myšlenky inspirované Francouzem Paulem Viriliem, hodlá Jetelová galerii darovat. "Rádi bychom nákup ještě rozšířili, mým velkým cílem by bylo získat pro Národní galerii i její archiv," říká šéfka Veletržního paláce Milena Kalinovská, která Jetelovou zná od roku 1983.

Setkaly se stylově: v londýnské galerii Tate na výstavě New Art. Emigrantka Kalinovská tam přišla jako kurátorka Riverside Studios, Jetelová na místě vystavovala. "Já tam byla jako Alenka v říši divů," vzpomíná umělkyně, kterou si v Praze vyhlédl hlavní kurátor Tate Michael Compton. Její práci v Londýně postavil vedle děl Josepha Beuyse, Georga Baselitze nebo Tonyho Cragga.

"Magdalena Jetelová tam vystavovala schody vedoucí nikam. Neuvěřitelně silné svým provedením − materiálem, dynamikou i obsahem," vzpomíná Kalinovská, která tehdy umělkyni na místě nabídla výstavu v Riverside Studios.

Ta se uskutečnila o dva roky později, když emigrovala i Jetelová. "Cítila jsem, že každým nádechem v tehdejším despotickém systému napomáhám jeho existenci. Z toho byly i ty červené kouřové kresby, to bylo volání o pomoc," vzpomíná na akce se signálním kouřem, které před emigrací prováděla v pražském Šáreckém údolí.

Happeningy, za které v Československu občas skončila na policii, potom zopakovala nejen v Londýně, kde se nejprve usadila, ale také na bienále v Sydney. Po Londýně nějaký čas žila v New Yorku a nakonec našla domov v Düsseldorfu, kde se stala profesorkou na akademii.

V 90. letech se Jetelová začala do bývalé vlasti vracet, nejen kvůli svým výstavám. Tři roky působila jako poradkyně Václava Havla pro Pražský hrad. "Mnoho lidí, kteří byli v emigraci, tehdy s obrovskou radostí a zadarmo pomáhalo, třeba aby se Hrad otevřel, aby se tam konaly výstavy současného umění," vzpomíná Jetelová.

Když se opravil Belveder, právě ona jej vyzdobila první výstavou. Z balkonu bylo možné číst laserem psaný citát "Zakřivení země nás přivádí k sobě samým".

"To neřekl Havel, je to od Virilia, ale s Havlovým postojem to souznělo," zdůrazňuje umělkyně. Dnes vystavuje po celém světě a svým studentům vtlouká do hlavy, že v umění je důležitá angažovanost. Za zbytečné naopak považuje, pokud se umělec věnuje pouze kráse. "Mám radost, když vidím další mladé umělce, kteří jsou schopní nedělat ozdobičky," dodává.

Související