Vše začalo v lomu za Brnem. Tělem nabodnutým na kůlu, propíchnutým starodávným mečem a omotaným mrtvým hadem. A skončilo až o sedm dílů později, kdy neumírali jen oběti, ale také samotní vyšetřovatelé. Kriminální seriál Labyrint před dvěma lety jako jeden z prvních v České televizi narušil epizodickou strukturu tradičních detektivek a snažil se odvyprávět jediný, temný, vrstevnatý případ. Zaujalo to více než milion diváků.

"Spousta lidí nás od toho odrazovala s tím, že když divákovi uteče jeden díl, tak o něj přijdeme," vzpomíná David Ziegelbauer, vedoucí projektu a spoluautor námětu Labyrintu, jehož druhou řadu začala Česká televize vysílat včera večer. "Stalo se něco nevídaného, poslední díl měl více diváků než první. Většinou první díl mívá o 20 či 30 procent větší sledovanost než ostatní části."

Děj druhé řady Labyrintu začíná nálezem mnohem méně tajuplným. Z vody je vytaženo tělo mladé ženy, podezření padá na partnera i na dva různé milence, nevypadá to zprvu na žádné okultní důvody. Ale už po zhlédnutí prvních dvou částí je jasné, že staré relikvie tu opět budou hrát významnou roli.

"Tajemna je v druhé sérii poměrně hodně, ale nikdy jsme neuvažovali o tom, že tam budou věci, co by nešly vysvětlit rozumem," poznamenává otec celého projektu Ziegelbauer a dodává: "Kriminálka je pohádka pro dospělé. Když čtete třeba norské autory detektivek, tak máte pocit, že polovina Norska musí být vymlácená, dějí se tam ty nejšílenější věci. Přitom je to jedna z nejbezpečnějších zemí na světě."

Ziegelbauer si poprvé formát jednoho propleteného příběhu vyzkoušel na druhé řadě slovensko-českého seriálu Kriminálka Staré Město. "Byla to neskutečná muka, myslím, že jsme byli první, kdo se o tento formát pokusil."

Souběžně s tím Ziegelbauer pracoval na Labyrintu, kde je víc dějových linií. Snahu děj co nejvíc zamotat posunul teď tvůrčí tým − opět spolu s režisérem Jiřím Strachem − u druhé řady ještě víc. Hned v prvním a druhém dílu se objevuje lobbista v potížích se zákonem, přinejmenším čtyři možní pachatelé vraždy a další dva případy záhadného zmizení. K tomu se dějem mihnou tajemní lidé v kápích, muž pohřbený zaživa či pes bez hlavy.

"Druhá řada je úplně jiná. Hledáme hranici, kam můžeme jít, co je divák schopen přijmout," prozrazuje Ziegelbauer. "Příběh, který se rozehrává, je hodně starý a policisty vede do historie. Objevili jsme zámek v Hradci nad Moravicí, který je úžasný a vypadá jako z anglických filmů."

Ucelený nelineární příběh je podle Ziegelbauera úplně jiná disciplína než detektivka, v níž se za každý díl vyřeší jeden případ. "Je oříšek se v tom neztratit. Napsat první díly zabere poměrně krátký čas. Ale pravidelně se zasekneme u čtvrtého dílu, případ je tak zamotaný, že obvykle odhalíme nějakou zradu, kterou je třeba rozlousknout."

Scenárista musí při psaní myslet i na produkční obtíže. České kriminální seriály se inspirují zahraničními vzory a podobně jako Labyrint, kde závěrečný díl první řady vidělo 1,25 milionu diváků, umí ty nejúspěšnější přitáhnout k obrazovkám zástupy. Přitom však pracují se skromnějšími rozpočty než zahraniční tvůrci.

"Jde to vyčíst z katalogů, jimiž se prezentují jednotlivé televize na veletrzích. Zatímco Česká televize natočí sedm dílů, americké produkce za stejné peníze natočí jeden," říká Ziegelbauer. "Když film Osmy, který jsme s Jiřím Strachem natočili, byl nominován na Prix Europa, nejvýznamnější ocenění pro evropský televizní projekt, tak jsme soutěžili třeba s projektem BBC, který měl rozpočet 12,6 milionu eur. To je částka za hranicemi našeho televizního chápání. Osmy vznikly za necelých 400 tisíc eur."

S Labyrintem je to podobné, nejvíc limitující prý je nedostatek času. "Z hlediska počtu lokací jsme si připadali trošku jako cirkus," směje se Ziegelbauer. "Zahraniční produkce si může dovolit rozdělit tři lokace do tří natáčecích dnů, my to musíme stihnout za den."

Po prvních dvou dílech nové řady Labyrintu, v níž pátrací tým vedený Jiřím Langmajerem posílila mimo jiné kolegyně z mravnostního oddělení v podání Tatiany Vilhelmové, mají policisté opravdu nad čím pátrat.

Druhá řada nabízí svižnější rozjezd a zahuštěnější děj, byť tu stále obyčejnost některých záběrů zachraňuje výrazně hrající hudba a například události před úvodní vraždou působí značně strojeně. Chuť sledovat, jak to vše dopadne, je nicméně větší, než byla u první řady Labyrintu.