Osvětlovací lišty v pražské Valdštejnské jízdárně ještě nikdy nevisely tak vysoko. Výtvarník František Skála barokní výstavní prostor využil od podlahy až ke stropu. "Museli jsme světla zvednout o čtyři metry, aby se prostor úplně otevřel," říká umělec, který v jízdárně vytvořil pět pavilonů a ty zaplnil drobnými i triumfálními objekty či sochami.

Svá díla ale Skála rozesel také mezi pavilony, na jejich střechy nebo po zdech jízdárny. "Možná by si návštěvníci mohli přinést dalekohledy," navrhuje zcela vážně umělec. Velkou přehlídkou, jež se dnes v produkci Národní galerie otevírá, dodatečně oslavuje své loňské šedesátiny.

U odborné veřejnosti se František Skála zapsal zkraje 90. let minulého století, když se stal druhým držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ostatní si jej všimli nejpozději roku 2005, kdy se jeho velkolepá výstava v pražském Rudolfinu stala návštěvnickým hitem a následně putovala do Brna a Českého Krumlova. Mnohým Skála neušel jako jeden z trojice performerů Tros Sketos, jejichž frajerská retrovizáž ozdobila znělky filmového festivalu v Karlových Varech. A zájem dětí už na konci 80. let vzbudil Skálův komiks Putování Vlase a Brady, podle něhož vznikla inscenace v pražském divadle Minor.

Aktuální výstava překvapí všechny, kteří si Skálu spojují s přírodními, zejména dřevěnými materiály. Sochař však stejně rád a momentálně ještě častěji pracuje s laminátem, dráty nebo s plastem zvaným sustamid. "Přírodniny mě stále přitahují, ale zajímá mě jakýkoliv materiál," snaží se Skála změnit nálepku sochaře, který pracuje jen se samorosty.

Jedna z prvních soch, které návštěvníkovi Valdštejnské jízdárny padnou do oka, je velký drátěný jednorožec. Mytické zvíře stojí na střeše jednoho z pavilonů a působí velkolepě, tyčí se vysoko nad hlavami.

Jen pozorný divák si všimne ještě druhého jednorožce kapesní velikosti, který zabírá nepatrné místo na opačné straně střechy.

"Toho malého, který je ze žíní, mám možná deset let. Konečně jsem ho realizoval i ve velké formě," říká autor. Nejprve prý hledal materiál, jenž by se žíněné, "chlupaté" figurce podobal. Rozhodl se pro namotávané nerezové dráty muchlané do vln. "Jsou žíhané ve výhni, aby zčernaly a změkly. Pak jsou našívané na ocelovou konstrukci," popisuje Skála postup, který si musel najít a také odtrpět.

"Nejprve jsem si nechal v Hostivaři v pérovně navinout nějaké pružiny. To zoufalství, když jsem se je pokoušel přišívat! Samozřejmě to nešlo, musely se nejprve vyžíhat," popisuje. Správnou technologii mu nakonec pomohli najít dva kováři ze školy uměleckých řemesel.

S výsledkem je František Skála spokojen − velký jednorožec působí statně a křehce zároveň. "Není to pevná struktura bronzové sochy, tvoří ji měkké linie, které navozují pocit chvění," dodává umělec, který si jednorožce i osedlal − seděl na něm během převozu na otevřené korbě nákladního auta. "Strašně jsem si to užíval, lidé koukali a policie nás nezastavila, i když to nebylo podle předpisů," vzpomíná.

Jiným solitérem Skálovy výstavy je Zub času, dřevěná socha, u které umělec postupoval obráceně. Několik let měl materiál − osmitunový kmen velkého spadlého dubu − a hledal pro něj podobu. Nejprve ale musel vyhrát boj s houbou, která kmen napadla. "Mockrát jsem měl chuť rozřezat ho na palivo, ale nakonec jsem z něj tu houbu vyřezal, kmen vydlabal a vevnitř zpevnil železem," popisuje Skála zrození asi třímetrové sochy "zastřešené" zlatou korunkou. Malé otvory po celém obvodu jako od datlů nabízejí pohledy do vnitřní krajiny stromu, který získal druhý život.

Drobnější práce výtvarník ve Valdštejnské jízdárně schoval do pavilonů. Malé kabinety z dřevotřísky, které obsadily největší část prostoru, jsou uvnitř velmi rozdílné − tématem i stylem instalace.

V jednom se rozlévá denní světlo, v dalším vládne tajemné přítmí. Přímý sluneční svit dopadá na sérii takzvaných domků snů. Uzavřené průsvitné stavbičky absurdních tvarů jsou sestrojené z laminátu, který připomíná žilkami prorostlé blány.

"Prodává se to jako materiál na střechy. Je v tom skelné vlákno, a proto to rozkládá světelné spektrum," říká autor o materiálu, z něhož vytváří duté objekty. V jejich nitru se neostře rýsují vložené předměty − možná jsou to obyvatelé domků, možná prosvítající orgány uvnitř živého tvora.

Výstava

František Skála: Jízdárna
(Pořádá Národní galerie)
Valdštejnská jízdárna, Praha
Výstava potrvá do 3. září

"S laminátem se dobře pracuje, ale musí se nejprve úplně přesně navrtat dírky a pak se to tisíci drátky sešívá dohromady," pochvaluje si František Skála pružný plast, který se ohýbá a vytváří šišaté tvary. "Mám rád tenhle druh křivosti, vystihuje to ruční práci," dodává.

Protipólem pavilonu s domky je Galerie, dokonalá "bílá kostka" s intenzivním umělým osvětlením, ve kterém vše vypadá dobře. "Je to parafráze galerií, kde se občas stane skandál, že uklízečka vyhodí nějaké dílo. Chudák nepozná, že to není bordel, ale umělecká práce," směje se umělec, ale hned dodává, že vybílené galerie má také rád. V té své vystavuje drobné objekty z nalezených předmětů nebo třeba větvičky připomínající pavoučí postavy.

Jinou atmosféru má další překližkový pavilon nazvaný Tribal. Proti černým stěnám září lehce nažloutlé předměty fiktivního kmene. Figury žen a postavy se záhadným účesem nebo tvarem hlavy stojí vedle hrotů oštěpů a čepelí. Na okrajích průsvitný materiál připomíná vosk, ostré hrany ale prozrazují neobyčejnou tvrdost. "Je to sustamid, konstrukční plast, který se používá na ozubená kola," identifikuje Skála další ze svých oblíbených surovin. "Těžko se opracovává, ale sekerou to jde."

I když František Skála příliš neholduje kinetickým sochám, dvě do Valdštejnské jízdárny umístil. Jednou za čas se výstavou ozve syčení, jak generátor vhání vzduch do obrovského bílého pytle, který dosud nepozorovaně ležel u zdi. Na pár minut se látka napne a vytvoří obrovského Ducha lebky s dírami místo očí.

Vzduch dále oživuje postavu levitující pod stropem, která v rukou napíná igelit třepotající se v umělém větru.

Činorodý umělec desítkami dalších prací obsadil též balkon a prostor kolem schodiště. Na zdi tu visí soubor barevných grafik nazvaný Krasci. Retroportréty mužů s kníry prý oslavují "krásu mužského účesu". Ve vitrínách se předvádějí drobné sošky poskládané z bizarních materiálů. Například oranžové zuby z ondatry, torzo gumové hračky a seschlá slupka od avokáda tvoří sošku Poseidóna.

V mnoha zákoutích Valdštejnské jízdárny jsou pak umístěny desítky dalších objektů a předmětů, které vypadají povědomě, byť se nelze dobrat odpovědi, k čemu by mohly sloužit. Překvapují svou vynalézavostí, těší záměrnou nesouměrností a šišatostí. Vzbuzují asociace, ale neodkazují k žádným myšlenkám nebo problémům světa, jak je to obvyklé u konceptuálního umění.

Související