Byl jsme zavření v jedné cele se sedmi lidmi, když spíte, kopete jeden do druhého. Navíc ti lidé byli islamisté, musel jsem uklízet, čistit záchod rukou a při modlitbě mít hlavu v záchodové míse. Pak na mně chtěli zkusit waterboarding, naštěstí je jeden dozorce zastavil.

Tak popisuje Petr Jašek svůj pobyt v súdánské cele, kde málem přišel o život. Tamní tajné služby ho zatkly údajně kvůli špionáži. Jašek přitom spolupracuje s organizací Hlas mučedníků a poskytuje pomoc křesťanům, kteří jsou perzekvováni. Proto jel do země. Tento týden se podařilo české diplomacii dostat Jaška zpět do České republiky, přiletěl s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem.

Proč jste jel do Súdánu? 

Spolupracuji s organizací Hlas mučedníků. Monitorujeme porušování práv křesťanů a těm, kteří jsou perzekvováni, poskytujeme pomoc, což jsem jel dělat i do Afriky. Jsem křesťanský humanitární pracovník a dokumentarista, určitě nejsem misionář.

V Súdánu vládne prezident Umar Bašír s velmi tuhou podporou tajné služby. A ta služba mě sledovala na každém kroku. Dokonce mi po zatčení ukazovali fotky z nočního vidění. Proto jsem věděl, že nás sledovali, protože jsem měl schůzky většinou v noci.

Zatkli vás za údajnou špionáž a protistátní činnost. Jak probíhalo samotné zatčení?

Zadrželi mě na letišti, když jsem opouštěl zemi. Problém byl v tom, že neuměli anglicky. Já jsem to s nimi zkoušel francouzsky, ale jinou řečí než arabskou a lámanou angličtinou nehovořili (Petr Jašek mluví německy, rusky, anglicky, francouzsky, pozn. red.). Tvrdili mi sice, že ode mě chtějí odevzdat jenom moji techniku jako počítač, ale v podstatě vše záměrně zdržovali a bylo jasné, že odlet nestihnu.

Říkal jste, že vám ukazovali záběry nočního vidění…

Na těch záběrech mi dokazovali, že jsem špion, protože jsem přijel na turistické vízum a přitom jsem tam přijel zdokumentovat zranění člověka nepohodlného režimu. Ale když chcete zdokumentovat demolice kostelů, zacházení s lidmi, kteří vystupují proti režimu, těžko to tomu režimu přiznáte, když žádáte o vízum. Do mnoha zemí jezdím na turistické vízum.

Co se dělo poté, co vás na letišti zatkli? 

Čtyři měsíce jsem byl ve věznici tajné služby, kde nebyl absolutně žádný kontakt s rodinou. Byl jsem s nimi v kontaktu jenom přes ambasádu v Káhiře, odkud mě pravidelně někdo navštěvoval. Myslím, že mě tam drželi záměrně. A jediné, co jsem mohl dělat, bylo chodit dva metry sem, dva metry zpátky, abych se zabavil, nebo spát nebo dřepět na zemi. 

Předpokládám, že tam bylo hrozné horko…

Vlastně ne, byl jsem tam v zimních měsících. Navíc je to věznice, která byla postavena v roce 2012 tehdejším velitelem tajné služby, který se v té věznici nakonec sám ocitl, protože byl osočen z konspirace proti prezidentovi. To jsou ale také paradoxy, které se děly i u nás v 50. letech. Byla to věznice britského vzoru, má klimatizaci a ta se většinou, když je zapnutá, používá v některých celách jako lednička a jako místo, kde mohou trápit vězně zimou. V Súdánu je sice přes den přes třicet stupňů, ale v noci teplota může někde mimo město klesnout až k deseti stupňům. Takže se při ranním nástupu klepete zimou. V tomhle vězení jsem dvakrát zažil mučení chladem v té ledničce.

Tam jste byl čtyři měsíce, kam vás převezli poté?

Sehráli se mnou takovou habaďúru. Loni 29. března, kdy jsem měl návštěvu z ambasády, mě vzali do auta, dali mi všechny věci, které byly uložené, já jsem se oblékl do svých nejlepších šatů a myslel jsem, že jedeme na letiště. To jsme ale minuli a jeli jsme na policejní stanici, kde mě předali a kde jsem setrval další čtyři měsíce v mnohem horších podmínkách. Kde už bylo samozřejmě teplo, bez klimatizace

Na co jste myslel ve vězení, když vás poprvé zatkli?

Nejhorší v prvním okamžiku je, že rodina čeká a vy se nevracíte. To byly pocity, které jsem měl. Rodina (na Petra Jaška čekala manželka a dvě dospělé děti; dcera je lékařka a syn studuje čtvrtým rokem techniku na ČVUT, pozn. red.) byla v nejistotě: kontaktovali prvně hotel, leteckou společnost, tam se vlastně dozvěděli, že jsem dostal palubní vstupenky, ale do letadla nenastoupil. Takže jim bylo jasné, že se něco stalo na letišti. Druhý den kontaktovali ambasádu v Káhiře. A ta tajná služba pouštěla záměrně dezinformace. Nejdřív mě označovali za člověka, který pašoval nějaké kůže ze Súdánu. Až díky vytrvalému úsilí české diplomacie se mě podařilo hned po jedenácti dnech navštívit, takže to byla obrovská vzpruha. Stalo se ale také, že zástupce ambasády za mnou třeba i nepustili, protože jsem držel hladovku a zřejmě nechtěli, aby mě viděli.

Hrozná byla ta nevědomost. Nevíte, co se děje venku. Jste v cele zavřený se sedmi lidmi, je tam málo prostoru, a když spíte, kopete jeden do druhého, protože ta místnost měla 4,5 na 5,5 metru. Hygienické podmínky jsou také nedostačující. Navíc všichni mí spoluvězni byli muslimové, takže když se modlili, musel jsem se dívat do záchodové mísy, abych jim náhodou nějakým způsobem nenarušil jejich modlitbu.

Proč jste se musel dívat do záchodové mísy? 

Ze začátku, když se modlili, tak jsem musel stát za nimi, aby se při modlitbě nedívali na mě. A potom řekli, že nesmím stát ani za nimi, že musím jít na ten záchod, tak jsem šel na záchod. Potom se poměry přiostřily a musel jsem otočit hlavu přímo do té záchodové jímky. Zkontrolovali si, že se na ně nedívám. A kolikrát kopli i do dveří, které mě narazily do lokte. Původně jsem si myslel, že mám zlomenou kost, ale nakonec se ukázalo, že to byla jen naraženina. 

Proč to dělali? 

Z nenávisti. Byli to islamisté, jedni byli přímo členové Daeš (označení pro Islámský stát, pozn. red.) jiní sympatizanti, kteří byli zatčeni při cestě přes Turecko do Sýrie. Ten nejhorší člověk, který mě nejvíc terorizoval, pašoval zbraně ze Súdánu přes Libyi a Itálii až do Velké Británie. Ve vězení se dozvíte všechny možné detaily. Snaží se tam normální, mírumilovné muslimy získat na svou stranu, všelijak je poučují, jak co mají správně dělat. Víceméně se právě v tom vězení rekrutují další islamisté. 

Ze začátku, když jsem tam přišel, se mě ptali, co je nového v politice, protože tam nebyl přístup k žádným informacím, jsou úplně odděleni od světa. Když jsem jim řekl o událostech ve Francii, že zemřelo 129 lidí, tak po několik minut všichni sborově křičeli Alláh Akbar. Takže jsem hned pochopil, kde jsem, a už jsem jim radši další zprávy neříkal.

Mluvil jste o tom, že jste byl islamisty mučen. To se dělo přímo v té cele?

Ano, přímo v té cele. Bez vědomí dozorců. Někdy i s vědomím, protože celá řada těch dozorců sympatizuje s islamisty, protože se jich bojí. Jediný dozorce, kterého neměli rádi a nazývali ho hrubý dozorce, mi zachránil život v momentě, kdy se mi chystali dělat waterboarding a mučit mě.

Proč vás chtěli mučit?

Říkali, že Česká republika umožnila mučení členů Daeš na našem území. Což samozřejmě není pravda. A řekli mi, tak teď uvidíš, to, co vy děláte jim, my budeme dělat tobě. Kromě toho jsem jim musel prát prádlo, čistit záchod holou rukou, umývat misky na jídlo. Měli jsme dvě jakoby psí misky. Jedna na hlavní jídlo, ze které těch sedm lidí jí holýma rukama, a druhá na salát, který vám k tomu jídlu ve věznici dávají.

Takže oni vám chtěli dělat waterboarding a ten jeden dozorce je zastavil?

V tom momentě mě vytáhl z cely. Řekl, ať si vezmu všechny věci, a po dvou měsících pobytu s nimi mě převedl na jinou celu, k jejich velké nelibosti. Snažili se nějak zpátky dostat ke mně, protože jeden z dozorců, který s nimi velmi sympatizoval, jim umožňoval volný pohyb v rámci věznice, ale nikdo se k tomu nedostal, protože se báli také ředitele věznice. Další den byl výslech a při výslechu se mě ptal vyšetřující důstojník, jak se mi daří. A já jsem říkal, že se mi daří teď lépe, protože mě převedli na jinou celu. Tak se ptal proč a já jsem mu samozřejmě řekl, co se mi přihodilo.

Co následovalo?

Kvůli tomu, co jsem tam vyprávěl, svolal ředitel věznice všechny dozorce, a když jsem se vrátil z výslechu, přišli na tu celu, kde jsem byl se dvěma mírumilovnými muslimy, kteří mi pomáhali. Dozorci mi řekli, ať si vezmu všechny své věci. Ptal jsem se, jestli si mám vzít i deku, ale řekli mi, že ne. A já si tak myslel, že mě jdou pustit, ale místo toho mě převedli do "ledničky", kde na mě celou noc pouštěli klimatizaci přibližně na 12 stupňů, takže jsem nespal a jenom chodil pár metrů tam a zase zpátky. A deku mi přinesli zas až ráno.

Později jsem byl skoro měsíc a půl v cele sám. Je zajímavé, že spoluvězni se toho báli, říkali, že by se z toho zbláznili. Ale pro mě to bylo vysvobození. Navíc jsem dostával více jídla a více čaje.

Cítíte zlobu vůči těm, kteří vás zavřeli, věznili a mučili?

Ne, protože jako křesťan své nepřátele miluji. Žádnou zlobu vůči nim nemůžu cítit. Jsou to svým způsobem ubozí lidé. Nejhorší na tom ale bylo, že ti nejhorší dva z mých trýznitelů byli vysokoškolsky vzdělaní muži - jeden doktor farmacie a druhý inženýr v oblasti IT, který studoval ve Velké Británii a mluvil plynulou angličtinou a zároveň pašoval zbraně pro Islámský stát na evropském území. 

Když jsme se k tomu dostali, musím se zeptat: jak pohlížíte na islám a muslimy, když máte takovouto zkušenost? 

Necítím k věřícím ani náboženství nenávist. Poznal jsem ve vězení celou řadu slušných a hodných muslimů - charakterních lidí, kteří byli velmi přátelští. Když jsem jim samotným říkal, co se mi přihodilo od členů Daeš, řekli mi, že to nejsou muslimové, protože muslim nemůže dělat věci, které oni páchají. A když jsem byl v cele s islamisty, nenáviděli mírumilovné muslimy a nazývali je "mušriky", což znamená něco jako pohan. 

Měl jste už po návratu čas vnímat změny, které se v Česku staly za dobu, kdy jste byl vězněn v Africe? Ptám se právě na přístup k islámu, vůči němuž je v části společnosti značná nevole.

Nechtěl bych zacházet do detailů, ta otázka je velmi citlivá. Každý má právo na víru. Ale problémem je radikální islamismus, ne náboženství, a protože to nedokážou ani čelní představitelé Evropy správně pojmenovat, tak tady i kvůli tomu roste pravicový extremismus. Nechtějte po mně ale víc, jsem zpět krátce, každopádně není správné odsuzovat něčí víru.

Odradila vás vaše zkušenost s vězněním od práce, kterou jste vykonával?

To ani nemůže. Lidem ve vězení pomáháme. Já cítím závazek i vůči svým rodičům, protože moji rodiče byli pronásledováni StB za komunistického režimu. Vůči lidem, kteří jsou perzekvováni, cítím obrovský závazek a budu jim pomáhat dál. Ale vždy když někam jedu, vím, že mě může čekat nebezpečí, a počítám s tím. Do Súdánu se už asi nepodívám, ale máme tam navázané kontakty a tu situaci můžeme i tak monitorovat.

Nebude vás rodina ale od další takové práce spíše odrazovat?

Snad ne. Už to dělám dlouho a rodina se mnou hodně jezdila. Vědí, co dělám, a znají rizika, která to obnáší. Ale tato zkušenost povede k tomu, že budu mnohem opatrnější v takových zemích.

Jak proběhlo vaše propuštění?

Minulý týden ve středu mě navštívil pan kulturní atašé Jaromír Vejrych. A já věděl, že dohoda se chýlí ke konci, ale protože je to diplomat, vyjádřil to diplomaticky. Chápal jsem, proč to tak říká, protože dokud nebudeme sedět v letadle, které se už zvedá, může se vše zase změnit. Byl jsem v klidu, protože už mi to udělali několikrát. Ve čtvrtek mě ale propustili, byla mi udělena milost a tři členové tajné služby mě převezli do takového konspiračního bytu, kde byly snad horší podmínky než ve vězení. Měl jsem sice svůj pokoj, ale voda netekla, záchod špinavý, každou půlhodinu mě chodili kontrolovat, abych neutekl, i když jsem měl zamřížované okno. A kdyby mě v noci nevzbudili pokaždé, když mě šli kontrolovat, tak mě stále budily myši, které mi lezly za hlavou a přes nohy. Byl to docela horor.

Takže se o vás ještě rychle snažili nějakým způsobem postarat…

Dá se to říct… Vezli mě také do kadeřnického salonu, aby mě ostříhali, protože jsem byl po těch měsících zarostlý a vypadal jsem jako Karel Marx. Ostříhali mě a oholili, protože by mě snad v takovém stavu ani nepustili. Celou dobu věznění jsem neměl holicí strojek, šampon, ručník, toaletní papír. Neexistovalo. Nemáte ani žádný deodorant, což je záměr, aby vás ponížili. A mezitím se procházejí navonění dozorci po chodbách. Pak mě vzali do restaurace, kde mi dali dost najíst a moji strážníci se na mě jen dívali. Bylo to až humorné.

Co budete nyní dělat?

Jsem rád, že mě propustili z nemocnice a nenakazil jsem se tam žádnou nemocí. Nyní si vezmu delší dovolenou.