Jeho pracovna ve druhém patře pasáže Lucerna je velká místnost se starožitně vyhlížejícím nábytkem a velkým stolem u okna. Václav Marhoul udělá kafe, a než si zapálí cigaretu, zeptá se, jestli to nebude na obtíž. Pak se rozpovídá o filmové adaptaci knihy Nabarvené ptáče, kterou by měl za pár týdnů začít natáčet. Od majitelů práv na světově proslulý román plný krutostí, kterých je obětí nebo svědkem malý židovský chlapec za druhé světové války, dostal právě Václav Marhoul přednost před tuctem amerických producentů.

V Česku často odpovídal na dotazy typu "jak". Jak natočí vydloubnutí očí z důlků. Upálení veverky. Brutální znásilňování žen a zabíjení dětí při útoku na vesničany. Všechny tyto technické otázky řešil Marhoul jako režisér i jako producent filmu. Zatímco v roli scenáristy si musel klást otázky typu "proč". Proč se lidé uchylují k brutalitě? Proč ji dokážou děti přijímat snáze než dospělí? A nepoškodí jejich duši natolik, že už nejsou schopny života bez násilí?

"Jsem přesvědčený, a vidím to i v té knížce, že vždycky existuje cesta zpátky," říká filmař a zároveň člen aktivních bojových záloh se zálibou v historii, která se podle něj může v zemích spadajících do mocenského zájmu Ruska snadno opakovat. Zvlášť je-li prezidentem Spojených států amerických Donald Trump.

Vzpomenete si, kdy jste četl Nabarvené ptáče poprvé? To muselo být ještě před filmem Tobruk.

Ano, protože moje výkonná producentka Kateřina Špůrová mi připomněla, že už dva roky předtím, než se začal Tobruk točit, jsem o Nabarveném ptáčeti mluvil. Prý to bylo v roce 2005 na obhlídkách lokací v Tunisku a zrovna jsme jeli na velbloudech. Skočili jsme na špek místním, kteří nám říkali, že k oáze na obzoru, kam jsme měli namířeno, se jinak dostat nedá. Což samozřejmě nebyla pravda, bylo možné tam dojet normálně autem.

Už tehdy jste chtěl Nabarvené ptáče zfilmovat?

To určitě ne. Ale ta kniha mě neuvěřitelně zasáhla. Po dotočení Tobruku se ke mně vracela jak bumerang, i když jsem ji od sebe neustále odháněl. Věděl jsem, že je to světový bestseller a že vydat se touhle cestou je vlastně nesmysl. Nedokázal jsem si představit, že by neznámý český filmař mohl koupit práva na takhle slavný román. Jenomže ten bumerang mi o tu hlavu neskutečně mlátil dál a dál, až jsem si nakonec řekl, že to musím zkusit, jinak nebudu mít pokoj. Jakmile jsem zjistil, kdo má ke knize práva, napsal jsem tam. Nic jsem nečekal. Ale nakonec to všechno dopadlo jinak.

Václav Marhoul (57)

◼ Rodák z Prahy, v roce 1979 absolvoval obor produkce na Střední průmyslové filmové škole v Čimelicích, v roce 1984 dokončil stejný obor na FAMU. Stal se členem divadla Sklep, jako produkční se podílel na filmech Pražská pětka a Kouř.

◼ Stal se též členem a manažerem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. V letech 1990–1997 byl ředitelem Filmového studia Barrandov, potom založil vlastní společnost Silver Screen, v jejímž rámci se věnuje nejrůznějším aktivitám v oblasti filmu, divadla a výtvarného umění.

◼ V roli režiséra debutoval v roce 2003 detektivní parodií Mazaný Filip, o pět let později natočil snímek Tobruk, za jehož režii i scénář získal nominaci na Českého lva. Je ženatý, má čtyři děti.

Práva jste koupil od vydavatelství v Chicagu. Předpokládám, že jste nebyl jediný, kdo měl o zfilmování zájem.

Když jsem byl ve Státech na osobním jednání a ptal se, kdo se o koupi ještě pokoušel, mluvili o jakýchsi 12 amerických producentech. Nevím, co Kosiński napsal v závěti nebo nakolik jsou lidé ve vydavatelství, řekněme, citliví vůči té literární látce, nicméně to předtím neprodali nikomu. Možná nevěřili, že by to Američan udělal správně, a já si to myslím taky, i když vím, že to vypadá strašně neskromně. V Americe by se dalo Ptáče věrně natočit jen velmi obtížně už jenom z praktických důvodů. Kvůli cenzuře násilí a sexu by ten film dostal nejvyšší známku nepřístupnosti, tím pádem by se zkrátily tržby. Producenti by chtěli všechny kontroverzní scény vyškrtnout a z příběhu by pak nic nezbylo. Navíc z pohledu chicagských vydavatelů jsem byl z východní Evropy, a díky tomu pocitově blíž k tomu, co se v knize děje. A nakonec určitě hrálo hlavní roli to, že jsem jim odvyprávěl, jak to chci udělat a hlavně proč to chci udělat.

Co jste jim řekl?

Řekl jsem toho mnoho, protože se mě neustále ptali na spoustu věcí. Obecně lze snad jen říct, že jsem je asi přesvědčil o své upřímnosti, o své empatii, o tom, že s tou látkou neflirtuju, že s ní komerčně nekalkuluju, že ji mám procítěnou a že k ní mám scenáristický a režisérský klíč, který by mohl pasovat.

Říkal jste, že vás ta kniha zasáhla. Mohlo to být i proto, že na střední filmové škole v Čimelicích jste se stal obětí šikany?

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se