Dospělý člověk má tendenci považovat hraní za cosi nezávažného, nedůležitého, postranního. Leckdo nemá na nějaké hrátky čas, dospělý si nehraje. Hra je věc nevážná, neskutečná, odtržená od tohoto světa. Nikdo nechce být součástí nějaké hry. Nehraj si se mnou, říkáme, když chceme, aby nás někdo začal brát vážně. Máme to tedy tak, že antonymem ke slovu hravý je slovo vážný. Přitom pro dítě není nic vážnějšího než hra. A nejen pro dítě.

Fotbalista nemá žádný důvod tlačit míč do protivníkovy brány, dělá to jen proto, že je to hra. Houslista koneckonců také na své housle "hraje", jakkoliv se může "hrát" vážná hudba. "Hrát vážná hudba", jaký roztomilý oxymóron, hrát vážně! Máme hry, které mohou být klidně tragédiemi, a přitom je stále budeme nazývat (divadelními) hrami. Když chceme pustit film či hudbu, stiskneme tlačítko "play", tedy "hraj". Češi ve hrách (hokejových) dokonce spatřují podstatnou část své identity. Pro jednoho z největších Čechů, Komenského, od kterého jsme se moc nepoučili, měla být dokonce i škola (tak vážná věc!) hrou.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se