Nový kousek z produkce "vyčnívajícího" herce a dramatika Tomáše Dianišky má dnes premiéru v podkroví Divadla pod Palmovkou v pražské Libni. Jeho adaptace knižního bestselleru Tomáše Baránka Jak sbalit ženu 2.0 nepochybně zase dostane publikum do kolen nekorektním humorem a hláškami typu "Pořádnej sex musí znít, jako když se dívka v žabkách snaží doběhnout tramvaj".

S nezaměnitelným rukopisem značky F. X. Kalba, která vznikla během Dianiškova libereckého angažmá, je spojen vloni na Palmovce uvedený totalitní horor Mlčení bobříků, inspirovaný příběhem československé koruny, nebo divadelní trip o zlých snech Mickey Mouse je mrtvý.

Hanlivě se Divadlu pod Palmovkou přezdívá "pražská oblast" s narážkou na jeho vzdálenost od centra metropole. Inscenace, které tu v loňském roce vznikly, ale rozhodně okrajové nejsou.

Vedle Mlčení bobříků nebo Mickey Mouse hraných ve studiu Palmoffka − kde se lze dobře bavit, ale také vydat do hlubin duše facebookové generace − přitahují silnými současnými koncepty a hlavně hereckou energií pozornost také inscenace klasiky na velké scéně libeňského divadla: Ibsenova Nora, Molièrův Don Juan a Shakespearův Večer tříkrálový.

Více než úctyhodným projektem bylo loňské uvedení dramatizace románu Jonathana Littella Laskavé bohyně v režii Michala Langa, který je šéfem Palmovky.

Úsloví "co nás nezabije, to nás posílí" platí v jeho případě doslova. V roce 2013 vyhrál konkurz na ředitele libeňské scény s koncepcí, která byla založena na třech výrazných režijních osobnostech. Sám měl garantovat moderní inscenace klasiky, za linií politického kabaretu stál Tomáš Svoboda, Braňo Holiček měl autorským divadlem profilovat studio Palmoffka.

Jenže všechny plány těsně před nástupem nového týmu na Palmovku spláchla velká voda. Vyplavila divadlo a paralyzovala jeho technické zázemí.

Nebylo to poprvé. Pražský magistrát, který divadlo zřizuje, proto rozhodl o zásadní rekonstrukci, která zahrnovala i stěhování technologií na bezpečné místo. Obměněný soubor si spolu ani nezahrál a už byl vystaven martyriu dvouletého provizoria a kočování po pražských jevištích i příležitostných zájezdech. Přesto uvedl několik premiér.

Někteří z Langova týmu nevydrželi ani do otevření opravené scény v září 2015, další neustáli její těžkopádný rozjezd. Zůstali herci.

Smůla nového šéfa se zlomila až uvedením Laskavých bohyní v únoru minulého roku. Obtížně uchopitelná dějinná freska z období nacistického Německa najednou ukázala herecký potenciál souboru, který staví na psychologickém herectví, ale velmi současně přesahuje do grotesky a k metaforické zkratce.

Ve stejné době měla premiéru Dianiškova hra Mlčení bobříků v režii Jana Friče. Příběh z doby komunistické totality sycený představivostí generace, která socialismus zažila sotva v první třídě − zlý sen z brutálních dětských her i amerických bijáků.

Postavy "bobříků", jejichž reálným předobrazem byly skautka Bedřiška Synková, odsouzená v 50. letech z politických důvodů za velezradu, a sochařka Marie Uchytilová, která propašovala portrét komunisty uvězněné dívky na československou korunu, se tak ocitají například v kontextu citací z kultovních hororů jako Noční můra v Elm Street nebo Texaský masakr motorovou pilou.

O Palmovce se začalo mluvit. Jazyk "bobříků" vzbuzoval kontroverze, ale zároveň zvědavost. Autenticita a odvaha pohledu na perverze komunistického režimu rouhavě bavily i mrazily.

Soustředěná herecká práce v Laskavých bohyních budila respekt. Během roku se už nedalo přehlédnout, že se Palmovka zvedá z popela a proměňuje v jednu z nejzajímavějších pražských scén.

Soubor měl šanci pracovat se dvěma výraznými režiséry − s Ivanem Krejčím objevovat Shakespearovu nahořklou komedii, s Janem Nebeským stvořit "umělohmotnou" domácnost v Ibsenově Noře.

Mimořádný kousek se povedl Michalu Langovi v létě: během šesti měsíců připravil první ročník festivalu středoevropských divadel PalmOffFest. V Libni byly k vidění slavné inscenace polských režisérů světové pověsti Krystiana Lupy a Jana Klaty, kteří navíc přijeli a mluvili s publikem. Nevídané.

Dělat divadlo na pražské periferii, byť posvěcené charismatem Bohumila Hrabala, který zde žil, je hodně těžká disciplína. "Obsloužit" místní publikum dobře stravitelným soustem a zároveň motivovat diváky zmlsané nepřebernou divadelní nabídkou, aby vážili cestu do Libně, znamená nabídnout cosi výjimečného.

V minulosti zažila Palmovka − dříve Divadlo S. K. Neumanna − dlouhá šedivá období vyplněná tuctovými inscenacemi, ale také slavné premiéry světových dramat za éry Václava Lohniského v 60. letech minulého století, na které se sjížděla celá Praha. O něco později inscenace Otomara Krejči nebo Jana Grossmana, na začátku 90. let pak úspěšné období spojené s hereckou tváří tehdy mladého a charismatického Jiřího Langmajera a šéfováním Petra Kracika.

Dnes se na Palmovku už zase začíná chodit na herce. Ne na vypůjčené hvězdy, ale na osobnosti, které se profilují na zdejším repertoáru: na Terezu Dočkalovou a Jana Teplého, Radka Valentu, Ondřeje Veselého… Nebo na Tomáše Dianišku a jeho parťáky z Divadla F. X. Kalby, kteří mají večer premiéru.

Související