Když čtyřiadvacetiletý tenorista Petr Nekoranec v sobotu získal první místo v Mezinárodní soutěži Franceska Viňase, potvrdil tím svoji pozici mimořádného talentu mezi mladými pěvci. A to nejen v Česku, ale také na mezinárodní úrovni − rovnou na té nejvyšší.

Své první pocity po oznámení výsledků v Barceloně dokázal popsat jen stěží, s odstupem několika dnů už je přece jen konkrétnější. "Je to pro mě důvod k neuvěřitelné pokoře," říká. "Jsem si vědom, jaké uznání mi tím dali vážení lidé z operního byznysu a jak se mnou mluvili i po soutěži. Vnímám to jako obrovské povzbuzení pro další práci."

Na soutěži i následujícím galakoncertu Nekoranec zpíval árie, s nimiž excelují špičkoví tenoři. "Výběr jsem původně nastřelil já," popisuje své rozhodování.

"Barcelonská soutěž je na takové úrovni, že jsem nechtěl nic ponechat náhodě. Výběr jsem konzultoval se svými pedagogy i s lidmi z Metropolitní opery. Všichni mi řekli, že do toho mám jít, i když je to riskantní a zvolil jsem si hodně vypjaté věci."

Petr Nekoranec má ke svému hlasu respekt, ale náročných úkolů se nebojí a sklízí s nimi úspěchy. Ještě jako člen operního studia Bavorské státní opery zpíval titulní roli v Rossiniho opeře Hrabě Ory a stal se jejím historicky vůbec nejmladším interpretem. Zcela jinou zkušenost získal s titulní rolí Brittenovy opery Albert Herring.

"Brittenova muzika je úplně jiná než italské bel canto, které tvoří sedmdesát procent mého repertoáru, ale i tak mi připadá jako stvořená pro můj hlas. Postavu Alberta Herringa cítím jako velmi podobnou mému vlastnímu životu, ale na jevišti je potřeba všechno stylizovaně podat − o to bylo ztvárnění role těžší."

Na zpěvácích si Petr Nekoranec cení přesvědčivé osobnosti bez ohledu na žánr. "Ať už někdo poslouchá hard rock, country nebo operu, rozeznává zpěváka podle barvy hlasu, techniky a jiných věcí, o kterých se dá mluvit na akademické úrovni," míní.

"Každý zpěvák ale přináší nějaký podtext celou svojí bytostí a to lidé vnímají nejsilněji. Někdo třeba hlas technicky zvládnutý nemá, ale stejně si řeknu, že se mi strašně líbí a chci ho slyšet znovu. To je esence úspěchu."

Nezbytnost techniky je mu ale jasná: "Pokud operní pěvec nezvládne hlasovou techniku, obvykle po pár letech skončí."

Ideál Nekoranec vidí ve spojení otevřenosti, umělecké disciplíny a krásy hlasu, jakého na vrcholu své kariéry docílil vynikající německý tenorista Fritz Wunderlich.

Italského učitele si Petr Nekoranec cíleně nehledal, ale setkal se s ním na koncertě vítězů soutěže Pražský pěvec. Antonio Carangelo mu nabídl hodiny zpěvu a tenorista teprve skrze něj objevil svoje italské "slunce v hlase". Jeho současný pedagog ale může stavět na pevných základech, které Nekoranec získal už od svých učitelek Arnoštky Zemanové a Jarmily Chaloupkové.

V současné době je Petr Nekoranec členem Lindemannova studia v Metropolitní opeře, a život v bavorské metropoli Mnichově tak vyměnil za větší a hektičtější New York. Změny však ani v nejmenším nelituje: "New York opravdu nikdy nespí, pořád se tam něco děje, město má mladou energii."

K nutným vlastnostem úspěšného zpěváka ale podle něj patří přizpůsobivost: "Pěvec musí být 'všude zdejší', jak říkala babička v Soli nad zlato, a najít si svoje místo kdekoliv."

Na klasickou otázku z přijímacích pohovorů "kde se vidíte za pět let" odpověděl bez rozmýšlení: "V New Yorku." A ke své bezprostřední odpovědi ještě dodal: "Snažím se žít přítomným okamžikem, protože současná rozhodnutí tvoří budoucnost. Takže do pěti let nehledím, ale je docela možné, že v New Yorku budu."

Související