Vše začalo stoletou fotografií. Byla na ní vidět jen změť látek. Ale o to víc francouzskou režisérku Stéphanii Di Giustovou dráždil nápis v rohu snímku: Ikona belle époque.

"Říkala jsem si, jaká ikona? To je dost silný výraz, a přitom tu nikdo není vidět," vysvětluje v rozhovoru pro HN debutantka, která se ve filmu Tanečnice, jenž včera vstoupil do kin, rozhodla slavnou ikonu odhalit.

Loïe Fullerová vyrostla před sto padesáti lety na americkém Středozápadě a jako farmářku statné konstituce ji nic nepředurčovalo ke kariéře tanečnice. "Žena, která neměla ráda vlastní tělo, dokázala stvořit krásu a stát se ikonou secese," komentuje režisérka odhodlání, které její hrdinku dovedlo do Paříže, a talent, který ji proslavil.

Hned první scéně filmu dominují živočišné záběry Fullerové mezi dobytčaty. Jen o chvíli později si však čte hru Oscara Wilda Salomé. A hlavní téma filmu, který snímal jeden z nejvýraznějších současných evropských kameramanů Benoît Debie, je kontrast mezi zemitostí a abstraktní, modernistickou krásou tance.

"Debie má syrový, až brutální přístup k natáčení, ale zároveň je umělec, malíř filmových obrazů. A postava Loïe neustále bojuje, neustále hledá, neustále se pohybuje," přibližuje vizuální stránku filmu režisérka, která se při snímání tance inspirovala mimo jiné boxem.

Tanečnice vznikla ve francouzsko-belgicko-české koprodukci a byť jde o autorský umělecký film, jeho rozpočet se pohybuje kolem 200 milionů korun. "To, že se mi podařilo natočit podobný film, je spíše zázrak," neskrývá pesimismus ohledně budoucnosti takto nákladných produkcí režisérka.

"Je třeba natáčet ambiciózní autorské filmy a nesetrvávat v představě, že existují jen velké mainstreamové snímky a na druhé straně ty umělecké s nízkým rozpočtem. Je třeba točit i filmy, které stojí mezi."

Klíčová scéna Tanečnice vznikla v Praze. "Potřebovala jsem nějaký krásný sál, ale původní sál Folies Bergère v Paříži už je kompletně zrekonstruován," popisuje režisérka, kde došlo ke ztvárnění ideálního představení, o němž Fullerová snila a o kterém zapáleně psala dobová kritika včetně básníka Stéphana Mallarmého.

"Hledala jsem, kde v Evropě je secese nejlépe zachována, Praha bylo jedno z nejvhodnějších měst. A když jsem uviděla Obecní dům, uklidnila jsem se," říká filmařka. "Tady jsem tu vrcholnou scénu mohla natočit."

Fullerová ke svým tanečním vystoupením využívala látek, světel a složitých konstrukcí, při představení jí asistovala dvacítka techniků. Byla předchůdkyní tvůrců speciálních efektů a také pravým opakem další ikony moderního tance Isadory Duncanové. Také o jejich vztahu Tanečnice pojednává.

Fullerová skrývala své tělo a kvůli dokonalému vystoupení si huntovala zdraví. Duncanová se odhalovala, tančila přirozeně, bez tréninku, mnohdy skoro nahá.

Režisérka si život Fullerové pro potřeby filmu upravila, často až svévolně. Jako by ani nechtěla natočit životopisný snímek, ale spíš příběh o zrodu moderního umění − abstraktní, jako je ono samo. Ve venkovních scénách, kde Fullerová se svou ženskou "smečkou" nacvičuje, snímá kameraman pohyb a tanec naturalisticky, inspiruje se malbami z 19. století. Ale v divadelních představeních jde o rej, v němž se prostor bortí jako na kubistických či futuristických malířských plátnech.

Zpěvačka a herečka Soko v roli Fullerové tento rozpor zachycuje. "Má v sobě něco tělesného, neohrabaného, ale dokáže být v některých chvílích velmi krásná. Místy pracuje s látkami těžce, jako nějaké velrybátko, ale pak se náhle objeví lehkost," líčí režisérka.

Film Tanečnice možná neobstojí jako věrné či strhující životopisné drama. Ale jako ztvárnění souboje mezi drsnou přirozeností dřívějška a sebezničujícím voláním modernismu dokáže místy hovořit také o obecnějších tématech, než je úsilí jedné tanečnice. "Veškerá její inspirace byla organického původu. Inspirovala se květinami, přírodou," shrnuje režisérka um Fullerové. "Loïe dokázala vidět krásu tam, kde ji mnozí nevidí."

Související