Nejde o maso, masem to jen začíná. Hrdinka korejského románu Vegetariánka jednoho rána stojí u lednice a jako posedlá vyhazuje hovězí, vepřové, úhoře. Maso musí z domu. Je to však ještě nejpochopitelnější krok ženy, která se záhy vymkne kontrole. Začne shazovat také veškeré maso z vlastního těla, jako když had svléká kůži. A na veřejnosti vystavuje odhalenou hruď slunci jako rostlina závislá na fotosyntéze. Její cíl? Proměnit se ve strom.

Román jihokorejské autorky Han Kang to líčí jako racionální čin. Před lety tak silně zapůsobil na začínající překladatelku Deboru Smithovou, že se kvůli němu naučila korejsky. Vloni její překlad Vegetariánky do angličtiny obdržel Mezinárodní Man Bookerovu cenu, v Koreji se originál dotiskoval po statisících a například kritik deníku New York Times prý po přečtení knihy přestal jíst maso.

V dubnu se s Vegetariánkou seznámí Češi, až ji v překladu Petry Ben-Ari vydá nakladatelství Odeon. "Kniha mě zaujala na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2015, ještě ten rok jsme koupili práva," říká šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl.

Na hrdinku Vegetariánky by bylo snadné zakřičet, že je hysterická kráva, jak hned učiní muži v jejím okolí. Manžel kafrá, otec jí maso nutí silou. Ale první je sobec a ten druhý despota. Nejsou zajímaví. A už vůbec není zajímavý švagr, který pro hrdinku zahoří a začne ji zaplétat do pseudouměleckých erotických her, malovat na její nahé tělo květiny, nutit ji k sexu s cizím mužem. Ale co se honí hlavou jí? Proč je taková?

Existují náznaky: traumata z dětství, z manželství, svazující společenská pravidla. Hrdinka se však nesnaží pomstít rodině ani obrátit svět na veganství. Jen prahne po svobodě, kterou jí ostatní ne a ne dopřát.

Člověk zůstane stát jako sloup a přestane ho zajímat jídlo, práce, řeč. Ale druzí ho nenechají, snaží se ho krmit, bavit, oslovovat. Vnímají to jako útok na svůj způsob života: když my nemáme právo se zastavit, proč bys ho měla mít ty?

Na hrdince Vegetariánky bylo roky pácháno násilí. Zjevně přeteklo. Aby se s ním nějak vypořádala, reagovala mírumilovným gestem. To však vyvolává reakce ještě násilnější. Nebudeš se mnou spát? Tak tě znásilním. Nebudeš jíst maso? Nacpu ti ho do chřtánu. A tak dále.

Přitom by vůbec nemuselo jít o maso. Přes nespornou feministickou rovinu textu by dokonce ani nemuselo jít o hrdinku. Nakonec se jedná o lidskou bytost, která usiluje o čistší život, nevinnost, v tomto případě až návrat k jakési předevoluční podobě.

Nechce žít jako ostatní, nýbrž po svém. Vzdoruje zvířecím pudům, nejprve konzumaci masa, nakonec veškeré lidské činnosti. Popírá své tělo, což může vést jedině k jeho zániku. A je pochopitelné, že okolí se ji snaží přivést zpět k životu, dát mu znovu smysl. Ale stejně tak je pochopitelná hrdinka, která ten smysl nachází už jen v popření života. Jako by se ptala: jestliže nemohu žít bez poskvrny, není lepší nežít? A také: pokud mi vše diktuje společnost, nemohu si aspoň se svým tělem dělat, co se mi zlíbí?

A její okolí pracuje, zoufá si, raduje se, prostě žije. Hrdinka utíká do lesa a staví se na hlavu, přesvědčená, že také stromy ve skutečnosti stojí na hlavě. Čtenář by neměl pochybovat, kdo z nich je při smyslech. Přesto cítí sympatie jen k ženě, která se rozhodla stát se stromem. Pozoruhodný literární výkon.

Související