V Praze nic zvláštního

3. červenec 1883, vlídný letní den, jasno, vzduch v úzkých uličkách praž­ského Starého Města se jen chvílemi slabě pohne, už kolem poledne jsou rozžhavené, je třicet stupňů. Naštěstí není dusno; z těch několika mraků, které se objeví odpoledne, nic nehrozí, a tak se tisíce Pražanů těší na vlahý večer u piva a vína při dechovce v některém z bezpočtu zahradních lokálů.

Dnes je úterý, kdy se koná zejména mnoho ‚kon­certů vojenské hudby‘, a v rozlehlé zahradní pivnici na Žofíně se zábava rozproudí už ve čtyři hodiny. To je doba pro turisty, studenty a drobné soukromníky, ostatní musejí totiž ještě několik hodin pracovat a není jim co závidět, lopotí se někde v krámě či v pisárně a vyjít si k muzice bohužel mohou až po západu slunce. I dopřát si divadelního představení závisí mnohdy na tom, bude­li šéf zrovna dobře naložen.

Pro Čechy se dnes dává Fedora, nejnovější melodram úspěšného francouzského autora Victoriena Sardoua, a Němci se mohou pobavit ve Volkstheatru, na programu je Nestroyova hra Chce mít svou švandu aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě. A ti, pro něž je i toto příliš náročné, si mohou zajít na „fešnou Vídeňačku“, slečnu Mirzl Lehnerovou, která s dalšími „nově angažovanými uměleckými silami“ předvádí svůj „rozverný a veskrze slušný program“ na scéně „Wanda's Singspiel­Halle“. Z takové nabídky si téměř 160 000 obyvatel města může celkem dobře vybrat. 

Kniha

Reiner Stach

Kafka – Rané roky 1883–1911

2016, Nakladatelství Argo, přeložil Vratislav Slezák, 608 stran, 398 korun 

Praha v létě, Praha v míru, hodiny běží, burzovní kurzy slabě kolísají (ale tak se chovají už deset let), život jako by ochabl, v denících Prager Tagblatt a Bohemia dokonce chybějí obvyklé a náruživě hltané zprávy o hochštaplerech, sebevražedkyních a upláchlých pokladnících. Na veřejné Občanské plovárně spadne do Vltavy malé dítě a zachrání ho třináctiletý hoch. To je jediné neštěstí, které tohoto 3. července stojí za zmínku. Mimo přirozená úmrtí ovšem, která jsou vytištěna tak drobounkými písmeny, že je nutné se po nich přímo pídit. V Hybernské ulici umře osmnáctidenní neduživý kojenec jménem Augustin a dvouletou Amálii skosí souchotiny. Jenže kdo chce něco takového vědět. 

Přesto tento den vejde do análů města Prahy, a dokonce ze dvou dů­vodů, jednoho veřejně známého a jednoho prozatím skrytého. Město dnes zažije politický a mentální šok, informovaných je zatím jen málo, v kavárnách se však ta neuvěřitelná zpráva rychle rozšíří ještě dříve, než stačí zareagovat tisk. Právě se totiž konají volby do Českého zemského sněmu, nařídil je sám císař, a sice – to je na nich osudové – za zcela nových podmínek.

Od doby, kdy existují parlamenty, mají volební právo pouze muži, kteří odevzdávají určitý minimální roční daňový příspěvek, a tento limit rakouská vláda nečekaně snížila na polovinu – s císařovým souhlasem a ke zděšení malé, zato směrodatné části obyvatelstva. Neboť jaké bude toto rozhodnutí mít důsledky, to si mohli spočítat na prstech i ti, kdo o politice neměli valné ponětí: víc oprávněných voličů, a tudíž víc Čechů. A přesně to se také dnes stalo, Češi v Zemském sněmu předstihli Němce, mají solidní většinu, poprvé a nejspíš napořád.

Jenže kdo by se opovážil nové volební právo nějak napadnout? Vždyť i velkostatkáři hlasují většinou s Čechy, obchodní komory stejně tak, táhnou s nimi i četní majetní Židé. Němci v obchodní čtvrti kolem Staroměstského náměstí se chytají za hlavu: také jejich přímí sousedé, obyvatelé Josefova, starého pražského ghetta, volili většinou Čechy, a jako vrchol všeho vyšlo najevo, že rozhodující roli sehráli židovští řezníci, tedy lidé, kteří doposud ještě nikdy nesměli k volebním urnám...

O činnost Českého zemského sněmu se ovšem zajímá pouze malá část pražského obyvatelstva a nějaké povědomí o tom, jaké má tento sněm vlastně kompetence a jak ovlivňuje běžné německo­české soužití, mají i mezi příslušníky vzdělaného měšťanstva obou jazyků jen ti, kdo vytrvale čtou noviny.

Pro Čechy je to však vítězství symbolické, dosud zdaleka nejdůležitější, to je jasné všem, a je tudíž „historické“. Stejně to vidí i poražení. Jejich odezva je tlumená, německý tisk je zdrženlivý, nikdo nechce dráždit Čechy, je přece s nimi v těsném kontaktu ve všech částech města, a ovšem ani popouzet vlastní abonenty. Pouze vídeňská Neue Freie Presse si nebere servítky, ona si to může dovolit a káže podle vkusu liberálů, a ostatně je možné si ji v Praze všude přečíst. Z ní se čeští občané dovědí, že svou hloupou volbou riskují konec Západu. „Má to skutečně dojít až tam, že i Praha nenávratně zanikne ve slovanské záplavě?“ Ne a ještě jednou ne. „Byť ze zemského sněmu němečtí praž­ští poslanci zmizí, zůstane tu lid na náměstích a v ulicích, a nakonec nadejde den, který slovanské protireformaci učiní přítrž, a Praha se opět stane tím, čím byla, centrem humanistické německé kultury.“

To je ovšem silný tabák, příliš silný i pro státní cenzuru ve Vídni, která vydání po několika dnech zkonfiskuje. Agresivní rétorika a šovinistické poštvávání však prozrazují, jak správně byl epochální vý­znam tohoto dne pochopen. Moc do svých rukou soustřeďovala vždy jen elita, ale od nynějška bude vládnout většina, k tomu ji legitimizuje poměr hlasů, který v Praze – což věru nelze zpochybnit – byl 4 : 1 ve prospěch Čechů. Co se stane, jestliže se tento většinový princip prosadí v celé monarchii? Čechům se posléze bude vytýkat, že byli nejslabším článkem řetězu a ten že se v jejich hlavním městě přesně 3. července 1883 zpřetrhal.

Zemětřesení v Českém zemském sněmu nezaznamenají zdaleka všichni Pražané. Skutečný život se odehrává jinde, a jestliže někomu umře malé dítě, Augustin či Amálie, pro toho veškerá politika na dlouhou dobu zcela ztratila význam. Stejně tak i pro ty, kdo dnes vítají novorozeně. I oni překračují práh epochy, prožívají rozbřesk nové doby, v níž už nebude návratu, a teplo nového človíčka zastiňuje celý svět kolem.

Právě to se dnes děje v jednom domě hned vedle kostela sv. Mikuláše na rohu Maiselovy a Kaprovy ulice, kde teprve deset měsíců žijí židovští manželé Kafkovi. Adresa to není zrovna dobrá, dům už zažil lepší časy, kdysi tu byla prelatura proslulého Strahovského kláštera, ale až na barokní fasádu zbylo z někdejší slávy pramálo. Už dávno budova slouží jako obyčejný obytný dům, okolí je naprosto nereprezentativní a málo vhodné k navazování nových kontaktů; z jedné strany kostel, v němž od jisté doby koná své pochmurné bohoslužby ruská pravo­slavná církev, z druhé vícero podezřelých brlohů, a dokonce bordelů, které málem už patří k Josefovu; čtvrť je to zanedbaná a má se zbourat, to prý je už hotová věc.

Rozumí se, že tu Kafkovi dlouho nezůstanou, ale prozatím musejí šetřit. Veškeré své jmění – to jest především věno paní Julie – vložili totiž do nově zřízeného krámu, do obchodu přízí a bavlnou, který čeká na zákazníky jen o pár kroků dál na severní straně Staroměstského náměstí. Výhradním vlastníkem je třicetiletý Hermann, ale jeho paní, o tři roky mladší, musí po celý den pracovat s ním, jinak obchod nedo­káže přežít.

Oběma zbývá pramálo času na sebe, odepřeli si i líbánky, aby v Praze nepropásli žádnou šanci, a tak nepřichází zrovna vhod ani Juliino těhotenství, vždyť obchod je sotva etablovaný; nemluvě o tom, že nyní budou ke všemu ještě potřebovat kojnou a chůvu.

Jenže se narodí chlapec a v patriarchálně uspořádaném světě – a jiný Hermann a Julie neznají – znamená dítě mužského pohlaví garanta bu­doucnosti. Je to další článek generačního řetězu, který jednotlivce nese a vede a dává jeho konání teprve nadčasový smysl. Dosud Kafkovi věděli jen to, že se chtějí sociálně povznést, a nyní cítí, že tento cíl přesahuje jejich pozemskou existenci, a tak se stává nezvratným.

Novorozeně je ‚dědic‘, ještě než se mu podaří udělat první krůčky, a to nejenom v očích rodičů. I ve vztahu k příbuzným, k zaměstnancům a zákazníkům se společenské postavení Kafkových ze dne na den změnilo, je to něco jako povýšení, ba víc, neboť nový status je nezrušitelný – leda smrtí. Na to ovšem teď nikdo nemyslí, maličký je „útlé, ale zdravé dítě“, jak si o mnoho let později zapíše matka, on přežije, bude dědicem, pro něj se budeme obětovat a kvůli němu už nyní patříme k tomu velikému celku. A proto se zcela naprosto sluší, ponese-­li jméno našeho císaře. Ano, bude se jmenovat Franz.

Že to dopadne úplně jinak, než jak si to Kafkovi vysnili, bude svět vědět za sto let. Na jejich prvním společném domově bude viset pa­mětní deska, ale nebude připomínat úspěšného obchodníka, nýbrž spisovatele. Lineární sled generací, který rodinu neustále omlazuje a organicky ji ukotvuje ve světě, se ukáže stejně zranitelný i pomíjivý jako izolovaná existence individua. Takových sledů budou zpřetrhány statisíce, a dokonce násilně vymazány ještě za života Kafkových rodičů.

Avšak ono datum, 3. červenec 1883, který pro tolik Pražanů znamenal nezvratné vystřízlivění a pro Kafkovy den hrdosti a radosti – ono da­tum si získá význam nový a jiný.

I patron Kafkova jména, dvaapadesátiletý císař František Josef I., tráví tento den v povznesené náladě. Pobývá ve Štýrském Hradci a absol­vuje obvyklý návštěvní program: mši v dómu, zahájení vlastivědné výstavy, prohlídku hasičské zbrojnice a vojenské nemocnice, přijetí deputací a společenské smetánky, dlouhé slavnostní hostiny. Čte si také přicházející depeše, mezi jinými i z Prahy, kde si Češi – jak se dalo předvídat – prosadili svou. Tu mrzutost však ihned zaplaší obyvatelstvo města, které pochoduje a provolává slávu, a císaře rozradostní a potěší i další povinnosti. Například u štýrských střelců, nejvěrnějších z věr­ných, na ‚zemské střelnici‘ vyzdobené vlajkami a květinami, císař tam není na návštěvě poprvé.

Střelci svou horlivost trochu přehánějí a bez ustání střílejí na pozdrav, až se koně císařova kočáru začnou plašit, a tak musí František Josef pronést mocnářské slovo. Přijetí u střelec­kého stanoviště je úchvatné, jsou tam i ženy v krojích a květiny mu předávají fešná děvčata. Střelci však nechtějí od nejvyššího pána slyšet jen blahovolná slova, prosí, ať dnes sám ráčí přiložit ruku a zkusí na stanovišti vystřelit a tím zahájit celou střeleckou slavnost. Obřadně ho přivedou k připraveným puškám, diváci čekají bez dechu. Dvakrát zamíří na pohyblivý kotouč. Jednou zasáhne kruhy, je to „jednička“. Aby se to dovědělo celé město, zaznějí rány z moždířů, nato tisícihlavý dav propukne v jásot, který nebere konce.