Zatímco v devadesátých letech vláda Václava Klause zhasla, aby privatizovaný majetek mohl být nekontrolovaně rozebrán, vedly se v Česku také jiné boje než o mamon. Třeba o skejťácký park na pražské Štvanici. Jezdce na prknech tu napadla horda asi pěta­dvaceti nácků ozbrojených tyčemi a řetězy. Skejťáky zahnali až do cípu štvanického ostrova. Nebylo úniku, za zády studená vltavská voda, před očima odhodlané holé hlavy. Tehdy se ukázalo, že skejt může být také účinná zbraň.

Publicista Miloš Hroch, jeden ze šestadvaceti autorů závěrečného dílu knižní trilogie Kmeny, věnovaného tentokrát alternativám v české kultuře a společnosti devadesátých let minulého století, to líčí ve své skejťácké kapitole. Ta patří k těm, jež z celé knihy literárně nejlépe sviští − jako prkno po mramorovém soklu v Praze "na Stalinu". Což v osmisetstránkových Kmenech 90 není pravidlem.

Především řada hudebních kapitol − třeba o undergroundu, technu, reggae či alternativě − trpí výčty jmen kapel a interpretů, v nichž se ztrácí kontext. Jako kdyby byly psané jen pro příslušníky autorova "kmene", kteří už stejně všechny ty informace znají.

Ambice přesáhnout jednu společenskou alternativu a přesvědčivým vyprávěním rozšířit povědomí o ní také do alternativ jiných, či dokonce do většinové společnosti, leckdy selhává.

Ve výpravné, na první pohled vizuální autenticitou přitažlivé publikaci Kmeny 90, kde spolehlivě fungují i archivní amatérské fotografie, je to s texty tak půl na půl. Někdy autorova promarněná šance, jindy jeho jasné vítězství.

Problém Kmenů 90 s komunikační sebeuzavřeností mnoha "insiderských" pasáží paradoxně vystihne sám hlavní tvůrce projektu, rapper a výtvarník Vladimir 518. Když vede rozhovor se "starými" autory graffiti, až nechtěně sdělí: "Na jamu jsem se zeptal nějakejch mladejch toys, jestli nemaj standard, a oni ani nevěděli, o čem mluvím." Jistě to neví ani většina čtenářů Kmenů 90.

Navzdory ptydepe spojenému mnohdy s nespisovností či přemírou anglicismů − a u některých autorů dokonce s chabou stylistikou, kterou nelze považovat ani za výraz alternativního přístupu k jazyku − však Vladimir 518 patří k přesvědčivější části spolutvůrců Kmenů 90.

Hned úvod ke knize od tohoto "opravdového dítěte devadesátých let", jímž se nazývá, zřetelně postihne výjimečnost polistopadového období. A to proto, že čas už nabídl dostatečný odstup ke srovnání devadesátých let s dneškem. Třeba v některých rozhovorech s pamětníky, které doprovázejí kaž­dou kapitolu, se to srovnání jeví jako přechod z ráje do předpeklí. Z absolutního rauše do definitivního vystřízlivění.

Vladimir 518 v duchu dalších autorů knihy připomíná dnešní plíživý návrat starých známých a nepříjemných pachutí, vzdálení se intelektuálů a kulturních aktivit politické reprezentaci, fakt, že společnost je "nutné" znovu stabilizovat, normalizovat. "Příliš divoucí, nechť jsou opět radši zkroceni," píše barvitě.

Také některé rozhovory jsou skvělé. Především ke kapitolám o anarchismu, homosexuálech nebo skinheadech, které předkládají silný osobní příběh, případně precizní uvažování. I když v případě rozhovoru s anarchistou Ondřejem Slačálkem, nynějším politologem z Univerzity Karlovy, mnohým čtenářům z té preciznosti nejspíš zatrne, pokud devadesátá léta přivítali především jako porážku komunismu.

Kniha

Kmeny 90
Editor: Vladimir 518
Nakladatelství BiggBoss, a Yinachi 2016, 816 stran, 999 korun

Slačálek hovoří o svém osobním posunu. Muž, který chtěl v devadesátých letech změnit společnost konfrontacemi s mocenskými strukturami, dnes tvrdí, že vlivu velkých firem nelze bez mocenských struktur zabránit. Ideální prý by bylo vyvlastnění a přerozdělení jejich bohatství.

O vzrůstajícím vlivu korporací asi není pochyb, jenže Slačálkovo uvažování jako by vyhrožovalo historickou zkušeností, že revoluce, konflikty a války se v různých periodách vracejí. Přitom by prvotní snahou univerzitního intelektuála mělo být spíš násilí zabránit.

Rozsah i téma nejen Kmenů 90 ale celé trilogie odpovídá ambicím akademické práce. Ve skutečnosti je to však "pouze" jeden ze zásadních zdrojů pro dílo, které by někdy příště mohlo přelomový význam alternativní kultury a společnosti devadesátých let v takové šíři analyzovat a pojmenovat přesněji a komplexněji.

Na druhou stranu každý člověk prožije v mladém věku svá "devadesátá" léta − tedy nepropukne-li válka či bída, což není případ nynější materiálně bohaté české společnosti.

Pamětníci, kteří na skutečné "devadesátky" vzpomínají v knize Kmeny 90, zase bezpečně vědí, kdy začaly, ale jednoznačně se neshodnou, kdy pro ně skončily.

Jedna z alternativ konce deváté dekády se kryje s kalendářem: rok 2000. Tehdy se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu a pro levicové kmeny, třeba anarchisty či squattery, kterým jsou věnovány jedny z nejdůkladněji napsaných kapitol, to znamenalo definitivní vstup globálního kapitalismu do Česka.

Pro příslušníky alternativních hudebních kmenů pak devadesátá léta končila už roku 1998 olympijským vítězstvím v Naganu, které čeští hokejisté oslavili s Michalem Davidem. Jedním z nejvíc znormalizovaných zpěváků pop music, jehož devadesátá léta zprvu smetla do zapomnění.

Jak dopadla bitva o Nagano, víme. Jak ale vlastně dopadla kmenová bitva (nejen) o Štvanici?

Související