Možná se povídky opravdu hodí do naší roztěkané a rychlé doby, ačkoliv zlé nakladatelské jazyky tvrdí, že se moc nečtou a nekupují. Krátké útvary sice nekladou nároky na čas, ale zároveň je bez plné pozornosti nelze číst.

Přesně takové jsou povídky Martina Reinera ze sbírky Jeden z milionu. Brněnský autor a nakladatel, který vstoupil do povědomí čtenářů zejména oceňovanou životopisnou prózou o Ivanu Blatném nazvanou Básník, teď přichází se zdánlivě méně ambiciózní novinkou. Povídky jsou ovšem útvar, který Reinerovi sedí a navíc v něm také zúročil svou letitou zkušenost básníka.

Každá povídka v jeho sbírce má v sobě zakódovanou jakousi melancholii, snivost a výraznou náladu a nehoní se za překvapivou pointou. Jde tady zejména o důležitý spodní proud, který všechny povídky nese a spojuje dohromady. I když autor u každé z nich lehce experimentuje s formou a nebojí se ani útvaru, který spíš připomíná divadelní dialog nebo kus scénáře jako v povídce Matka a dcera.

Nebylo by ale spravedlivé hodnotit, která z povídek je silnější nebo má lepší a výraznější závěr. V povídkových souborech se velmi zřídka povedou všechny krátké prózy tak, aby ani jedna nevyčnívala nad ostatní, nebo naopak nebyla trochu slabší.

Knize Jeden z milionu je takové hodnocení lhostejné, neboť onen spodní podtón, melancholie − a také brněnské prostředí − všechny povídky ohlazují a přitesávají do kompaktního celku, v němž jednotlivé příběhy spíš než povídky připomínají kapitoly lehce excentrického románu či básně v próze. Už proto, že s některými postavami se setkáme třeba dvakrát, jako například s matkou a dcerou z povídky Greta, jež si střihnou živý dialog o několik desítek stran později v povídce Matka a dcera.

Reinerovy příběhy jsou většinou o lidech, kteří mají střední věk už skoro za sebou, nenimrají se ve vztazích a v milostné přetahované, ale zkoušejí hodnotit, jaké životy vlastně žijí a kým jsou. Zároveň při tom nepropadají nihilismu ani šílenství a nesnaží se vlastní život z gruntu předělat a začít úplně jiný, mnohem lepší a vášnivější.

A přesto jejich existence nepůsobí banálně a oni sami nerozpitvávají nanicovaté bolístky, ale opravdová trápení, s nimiž se utkávají poctivě a staví se k nim čelem. Každý hrdina, ať muž, či žena, má něco společného s ostatními v jiných povídkách. Ať už je to detail − motiv anděla nebo blouznivého žvanění pouličních proroků, záliba v psaní, pozorování lidí či ve sportovním sázení.

Kniha

Martin Reiner
Jeden z milionu
2016, Nakladatelství Větrné mlýny, 204 stran, 249 korun

Reinerovi hrdinové nedělají velkolepá gesta ani činy. Spíš se v určitém okamžiku ztratili, někdo je postrčil na špatnou stranu, nechali si ublížit nebo prostě z nejrůznějších příčin nevědí, jak dál. Charakteristické je, že těmi příčinami bývají zejména rodiče nebo komplikovaný vztah k nim. A tak hrdinové Martina Reinera pozorují svět a snaží se v něm zorientovat.

Zasněně u toho jezdí tramvají autorovi tak důvěrně známým Brnem, brouzdají dětstvím a jeho dávno ztracenými krajinami a něco hledají: vztah k lidem, kteří je zplodili, lásku či sama sebe.

Jsou jako my všichni a zároveň v nich ještě navíc tepe básníkův pohled na věc.

Související